Říjen 2014

Nejveselejší rána

27. října 2014 v 10:06 Já sám jásám
V pátek se moji dva dobří kamarádi dozvěděli, že tento blog existuje. Nevím, jestli ho zvládli objevit (upřímně doufám, že ne), ale i tak mi to nedalo a přečetla jsem si pár nejnovějších článků. Je to legrační. Je legrační, kolik se toho za ty roky změnilo. Naříkala jsem, že se nikam neposunuji, že jsem prázdná, pořád jsem chtěla něco měnit. No, vypadá to, že se mi nakonec podařilo všechno, po čem jsem tak snila. A je to fajn.

Znáte ten pocit, kdy se smějete tak moc, až vám vytrysknou slzy do očí a najednou jakoby se zastavil čas, začnete vnímat ten okamžik s odstupem a dojde vám, že jste neskutečně šťastní? Znáte to, když se probudíte vedle milovaného člověka a první, co uděláte, je, že ho zalehnete, fouknete mu do ucha a začnete poťouchlým hlasem šeptat "Coccolino, kde je tvoje Coccolinóóó!" (pro neznalé je to aviváž s nesmírně otravnou reklamní kampaní). Milovaná osoba začne skučet a v obraně vás zlochtá. Vy zaútočíte oblizováním všeho, co je v dosahu (nejúčinnější obrana je zasáhnout obličej) a nakonec to skončí tak, že se honíme po bytě a pokřikujeme na sebe dětinské urážky. A v jednu chvíli se zhroutíme na postel a smějeme se tak, že skoro nemůžeme dýchat.

Takhle začíná skoro každé mé ráno. Už déle jak měsíc bydlím se svou láskou. Je to úžasné. Obávám se, že vám slovy nemůžu popsat, jak skvělé to je. Opravdu to je moje polovina. Bej něj bych nebyla úplná. Jsou to 2 a půl roku, co jsme spolu, a je to každým okamžikem lepší. Není dne, kdy bychom se spolu nechechtali, neobjímali se a neškádlili se jako mrňata. Není dne, kdybychom si nedali najevo, jak moc se milujeme. Není okamžiku, kdy bych na něj nemyslela. Jsem tak vděčná za to, že ho mám.


Občas si říkám, jak je to vůbec možné, a jestli to tak mají i ostatní lidé. Jestli tak silný cit prožíváme všichni stejně, nebo jsme opravdu výjimeční. Doufám, že ta první varianta je pravdivá. Přála bych každému tak bláznivá rána a pohodové večery, jako máme my.