Je pozdě

24. února 2012 v 23:54 |  Já sám jásám
Už je to více než půl roku, co jsem naposledy napsala článek na blog. Nebyl důvod ani chuť. Ale teď...

Nevím, proč jsem stále nepoučitelná. Kolik srdcí budu muset ještě zlomit než si dám pokoj? Chtěla jsem muže. Co mám? Malého kluka, který mě zbožňuje jako nějakou bohyni, nedotčeného panice, který jen nesměle sedí/leží a smutně kouká, jako raněné štěně. Chlapeček, kterému se nesmí ublížit, protože ho to bude bolet mnohem víc než jiné. A aby to bylo ještě lepší, nejen, že je to můj moc dobrý kamarád, ale mě na něm opravdu záleží. OPRAVDU! Tak může mi někdo říct, proč jsem se nechala ukecat?! Proč jsem radši neadržela jazyk za zuby a ruce u těla a neřekla ne, tak jako v červnu? Nebylo by snad snažší snášet jeho věčné zamilované pohledy, než podlehnout a nést obrovské břímě zodpovědnosti? Držím v ruce jeho obnažené srdce a mám pocit že každou chvilkou dostanu křeč a ten pulzující sval rozdrtím ve své dlani, aniž bych to chtěla, ale bez šance to zastavit.
Hlavně že po minulém vztahu jsem si říkala: "Už nikdy nezačnu chodit s někým, kdo mě nebude přitahovat od 1. okamžiku, co ho uvidím."
Chachá! To určitě.
Jsem blbá, blbá, a ještě jednou blbá sobecká kráva.
Zapoměla jsem na něco? No anó, aby toho nebylo málo, hrajem spolu v kapele. Dokonce ve dvou!
Takže se jdu pověsit.

Já vím, že tomu musím dát šanci. Jsme spolu pár dní. Třeba se to spraví, třeba se to ve mně probudí. Ale říkala jsem si to vždycky a nikdy se to neprobudilo. Nikdy jsem nebyla zamilovaná. A když se podívám na to dítě, ke kterému se chovám víc jako matka než jako milenka, mám špatný pocit.

Začalo to nadějně a krásně. Nikdy ke mě neprojevil žádný kluk tolik citu. Byla jsem tím omámená, okouzlená vším tím štěstím, co jsem způsobila. Ale najednou mám pocit, že mi to spíš vadí. Já nechci malého kluka. Chci muže, o kterého se můžu opřít a který mě ochrání. Ale teď musím chránit já jeho. Škoda, že to největší nebezpečí, co mu hrozí, jsem jen a jenom já. Zlomím mu srdce, jednou určitě. A pak to bude hrozné. Otázka je, jestli riskovat dál. Mám čekat, jak se to vyvine? Nebo si rozumně promluvit a utnout to dřív, než se to stihne posrat. A neposralo se to náhodou už dávno?

Kéž bych jenom neměla v hlavě takový zmatek. Nevím co si myslet. Nevím, co chci. Nikdy jsem to nevěděla. Měla jsem poslechnout rozum. Je pozdě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Seemka Seemka | 1. března 2012 v 22:54 | Reagovat

Fíha, tohle je pěkně zapeklitý. Strašně bych ti chtěla pomoct, žel zrovna s tímhle zkušenosti nemám (chm, počkat, já vlastně v oboru lásky nemám zkušenosti prakticky žádný). Možná by šlo mu nějak opatrně vysvětlit, že toho fakt hodně riskuje, takže jestli si to ještě nerozmyslí a nevycouvá, dokud to jde..? Nejspíš plácám nesmysly. Tohle je to jediný co mě napadlo.
Nejhorší je, že teď nevíme, jak se budou jeho (a koneckonců i tvoje) city vyvíjet dál. Takže nevíme, jestli to máme nechat vykrystalizovat, protože třeba on časem zmoudří a trochu vychladne, nebo jestli máme celou věc stornovat ještě "zatepla". Sáfriš, jak ti můžu pomoct?

2 laivine laivine | 6. března 2012 v 21:13 | Reagovat

Já ti nevím. Jediné, co mě osobně napadá, je chovat se chladně, aby to sám od sebe vycítil a pak ho to tolik nezaskočilo. Možná se sám zeptá, co je špatně, a pak bych mu to řekla. Asi by to pro něj bylo nejméně bolestné.
Nevím, ale mám pocit, že mi ani fyzicky nevoní. Předtím jsem to necítila, ale o víkendu jsme byli s kapelou na chatě a já s ním spala na jedné matraci... ale myslím, že tohle mu říct nemůžu, má hrozně malé sebevědomí a tohle by ho rozdrtilo. :( Ach jo.

3 yaraki-taicho yaraki-taicho | Web | 8. března 2012 v 19:57 | Reagovat

Dlouho se mi nestalo, že bych narazila na článek, který doslova cituje moje vlastní myšlenky - každá jednotlivá věta, jakoby říkala přesně to, co se sama sobě bojím přiznat. Protože jsem udělala to samé co ty.
Jenže já narozdíl od tebe nedokázala být silná a prostě jsem ten boj sama se sebou jednoduše vzdala - rozešli jsme se před třemi týdny.
A nejvíc mě na tom děsí, jak moc statečně to nese - jako muž. Hrozně tím v mých očích stoupl a já se cítím o to více provinila, že jsem ranila takhle výjimečného člověka.
Kruci, donutila jsi mě zase se nad tím zamyslet.
A za to děkuju...
jediné, co ti můžu říct, abych nelhala je "drž se", protože to bude těžké - pro oba...
a díky

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama