Únor 2012

Je pozdě

24. února 2012 v 23:54 Já sám jásám
Už je to více než půl roku, co jsem naposledy napsala článek na blog. Nebyl důvod ani chuť. Ale teď...

Nevím, proč jsem stále nepoučitelná. Kolik srdcí budu muset ještě zlomit než si dám pokoj? Chtěla jsem muže. Co mám? Malého kluka, který mě zbožňuje jako nějakou bohyni, nedotčeného panice, který jen nesměle sedí/leží a smutně kouká, jako raněné štěně. Chlapeček, kterému se nesmí ublížit, protože ho to bude bolet mnohem víc než jiné. A aby to bylo ještě lepší, nejen, že je to můj moc dobrý kamarád, ale mě na něm opravdu záleží. OPRAVDU! Tak může mi někdo říct, proč jsem se nechala ukecat?! Proč jsem radši neadržela jazyk za zuby a ruce u těla a neřekla ne, tak jako v červnu? Nebylo by snad snažší snášet jeho věčné zamilované pohledy, než podlehnout a nést obrovské břímě zodpovědnosti? Držím v ruce jeho obnažené srdce a mám pocit že každou chvilkou dostanu křeč a ten pulzující sval rozdrtím ve své dlani, aniž bych to chtěla, ale bez šance to zastavit.
Hlavně že po minulém vztahu jsem si říkala: "Už nikdy nezačnu chodit s někým, kdo mě nebude přitahovat od 1. okamžiku, co ho uvidím."
Chachá! To určitě.
Jsem blbá, blbá, a ještě jednou blbá sobecká kráva.
Zapoměla jsem na něco? No anó, aby toho nebylo málo, hrajem spolu v kapele. Dokonce ve dvou!
Takže se jdu pověsit.

Já vím, že tomu musím dát šanci. Jsme spolu pár dní. Třeba se to spraví, třeba se to ve mně probudí. Ale říkala jsem si to vždycky a nikdy se to neprobudilo. Nikdy jsem nebyla zamilovaná. A když se podívám na to dítě, ke kterému se chovám víc jako matka než jako milenka, mám špatný pocit.

Začalo to nadějně a krásně. Nikdy ke mě neprojevil žádný kluk tolik citu. Byla jsem tím omámená, okouzlená vším tím štěstím, co jsem způsobila. Ale najednou mám pocit, že mi to spíš vadí. Já nechci malého kluka. Chci muže, o kterého se můžu opřít a který mě ochrání. Ale teď musím chránit já jeho. Škoda, že to největší nebezpečí, co mu hrozí, jsem jen a jenom já. Zlomím mu srdce, jednou určitě. A pak to bude hrozné. Otázka je, jestli riskovat dál. Mám čekat, jak se to vyvine? Nebo si rozumně promluvit a utnout to dřív, než se to stihne posrat. A neposralo se to náhodou už dávno?

Kéž bych jenom neměla v hlavě takový zmatek. Nevím co si myslet. Nevím, co chci. Nikdy jsem to nevěděla. Měla jsem poslechnout rozum. Je pozdě.