Leden 2011

ModaadoM

28. ledna 2011 v 21:42 Já sám jásám
Ach ta Laivine. Vždycky se pro něco nadchne a pak zase odnadchne. A nikdy neví, co jí vydrží a co ne. Teď zrovna jí pomalu okouzluje svět módy. Já vím! Laivine a módá?! Chachachá, zvláštní představa. Nicméně zítra jdu lovit do Palladia. A hodlám experimentovat, kombinovat, nebát se nového. Há!

Sárí

18. ledna 2011 v 19:46 Já sám jásám
Milí čtenáři...
Hehehe, no dobrá, já vím, dělám si legraci.
Milé nic a milý nikdo, milé blogové pusto prázdno, zamilovala jsem se.

V minulém článku jsem si vylévala srdce, jak můj život ztrácí jiskru. Já bláhová, je tak snadné znovu jednu rozkřesat! Stačilo zabrouzdat po internetu, náhodou narazit na stránky o čemsi jménem Sárí... a jiskra byla na světě.
Poprvé v životě jsem se zamilovala do kusu oblečení (látky, potahu, přehozu na postel).
Sárí... Indický tradiční oděv. Ještě opravdové sárí nevlastním, ale hodlám to během příštího týdne změnit. Zato jsem si koupila polosárí. Dlouhá sukně a velký šátek jménem dhupatta jsou neméně úchvatné a já se vždycky těším, až se do mého pola doma obleču. Už jsem ho i dvakrát vyvenčila, ale musím si zvyknout na fakt, že vypadám střeleně, když si to v zimě v srdci Evropy vykračuji v indických hadrech, které by ještě hodně lidí považovalo za letní. Nu což. :)
Vážené pusto prázdno, musím se vám pochlubit. To je ono:
sárííí

Probuďte mne...

10. ledna 2011 v 0:01 Já sám jásám
Jsem smutná. Jsem smutná, a nevím proč. Cítím, jakoby mi něco chybělo. Nevím, jestli je to zdraví, nadšení, láska, vášeň… ale něco mi chybí určitě. Chtěla bych to najít, ale nevím jak a tak radši nic nedělám a utápím se v nenaplnitelných snech. A když některý z nich je vyplnitelný, tak ne hned. A když ano, maminka to nedovolí. Cožpak si nemůžu udělat radost? Cožpak to, že bych vypadala jako blázen, zabývala se nedůležitými věcmi nebo měla na krku o jednoho chlupáčka navíc je takový problém?

Potřebuji změnu jako sůl. Musím jít na dialýzu, vyměnit si krev, vlasy, obličej, šaty, vyměnit si myšlenky a činy. A taky potřebuji odvahu, abych to opravdu udělala. Mám mnoho, jen ne odvahu a odhodlání. Zasekla jsem se v nicnedělání a snění a nechce se mi ven, ačkoli si nepřeju nic víc, než se dostat ven. Kéž by se našel někdo, kdo by vykřesal první jiskru. Pak bych přiložila a možná bych rozhořela oheň.
Nový oheň mého života. Už 17 let se můj život nikam neposunul. Chodím do školy, sedím doma, občas jdu někam a dělám nějaký koníček, ve kterém nijak nevynikám. Kolem sebe mám pořád stejný lidi, stejné přátele. Musím najít sílu to změnit.

Začnu změnou účesu a oblékáním. Musím se vykašlat na počasí a na názory ostatních. Nechci džíny a tričko, ne. Moje srdce patří dlouhým sukním, tak proč se jim vyhýbám?

Poezie. Poezie mě provokuje. Často jí nerozumím, i když po tom toužím. Ale občas se objeví záblesk porozumění a já najednou vím, cítím a čtu. Jenomže většinou přes kamarádky rameno. Jak moc bych chtěla jít do parku s potkanem na rameni, sednout si do zelené trávy, nohy schovat pod dlouhou sukni a číst básně. Ach, kéž by brzy přišlo jaro, a probudilo mne tak, jako budí přírodu. Budu čekat a třeba rozkvetu.