Květen 2010

Máj

30. května 2010 v 23:43 Já sám jásám
Poslední dobou hodně přemýšlím. O modrém nebi, o zelené trávě, o zpěvu ptáků a vůni kravína. O koňských stádech ve výběhu, o věrném psu, o třech kočkách spících v seně.
Láká mě to. Venkov. Jsem měšťák každým coulem, umím se protáhnout sebetěsnějším davem, zorientovat se v sebevětším nákupním středisku, ráda chodím do kina a čajoven a nedokážu si představit žít bez starého dobrého metra.
Ale stejně. Chtěla bych si vyzkoušet žít chvíli na venkově.
Dneska jsem se večer koukala na Máj. Byl moc kýčovitý, divný a na rozdíl od Jesus Christ Superstar mi ty podivné hippícké úbory přišli nemístné. Tak jsem popadla opravdovou knihu, sedla si na studenou větrnou zahradu, zabalila se do deky a četla jsem o lásce, strachu a smrti.
A ač tam zpívali ptáčci seč mohli, šum nedaleké silnice nepřehlušili.
Byl pozdní večer, první máj
hůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůů
Večerní máj byl lásky čas
hůůůůůůůůůůůPÍPhůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůů

Navíc se mi hodně stýská po koních. Kdysi jsem jezdila, ale stáj byla daleko a čím jsem byla starší, tím jsem byla chytřejší a věděla jsem, že ten kůň mě může nechtěně i zabít. Nebo potlouct. Věděla jsem, že kdyby se rozhodl zdrhnout po louce a hodit na mě bobek, tak s tím nic neudělám. Proto jsem toho nechala.
Ale teď mě strach přešel. Stýská se mi po tom pocitu, který máte, když hledíte na svět ze sedla. Je to fajn.
A tak jsem se rozhodla, že s tím něco udělám a začnu zase jezdit. Kluka nemám, kamarádi nějak nemají čas, protože na rozdíl ode mne kluka mají a tak vlastně nemám o víkendu co dělat.

Další věc, o které hodně přemýšlím. Fakt bych brala nějakou mužskou společnost.

A poslední věc, se kterou se vám chci svěřit. Našemu morčátku vyrostla druhá hlava za krkem. Je to tedy asi nádor, ale je obrovský, stejně velký jako jeho hlava. Vypadá jako morčecí Quasimodo. Asi nás brzo opustí. :(

Ručník!

16. května 2010 v 23:55 Já sám jásám
Vím, že muži barvy vnímají jinak. Nebo spíš, že je příliš nevnímají. Dobře, vidíme asi 10x víc odstínů než oni, ale to rozhodně mého bratra neomlouvá.
Víte, jakožto civilizovaní lidé zběhlí v hygienických návycích (teda alespoň já, nevím, jak moc jsou bratrovy návyky hygienické) máme každý svůj ručník. Bratr má vždy ten tmavší, já ten světlejší. Mnohdy má ten jeho dokonce odlišnou barvu. I barvoslepému by bylo jasné, že ta světlejší šedá je prostě moje a ta tmavší jeho.
Ale ne, bráškovi to nedochází. A nevím, jak je možné, že se mu často podaří namočit oba ručníky najednou. Fakt ne.
No, zřejmě mi nezbývá nic jiného, než se utírat do vlhkého. A snažit se nemyslet na to, že do toho samého bratr před chvilkou utíral své neuvěřitelně rychle rostoucí a zarůstající přirození. Doufám, že to mytí nefláká... :/

Dream on

13. května 2010 v 23:08 Hudba
Tady... zdroj mé extáze. Znám/znáš/zná/známe/znáte/znají, ale nikdy mě/tě/ji/ho/nás/vás/je to neomrzí. Nikdy.


Mission (im)possible

11. května 2010 v 21:21 Já sám jásám
Můj život je nuda.
Není to tak zlé, plno lidí vede nudný život. Ale sakra, je mi šestnáct a hodně mnoho. Teď není čas na stereotyp! Nikdy v životě jsem nebyla v klubu. Nikdy jsem se neopila. Nikdy v životě jsem se nelíbala s cizím klukem. Když už mluvím o tom chlupatém stvoření co má ten divný orgán umístěný mimo tělo, napadá mne, že jsem do teď měla jen jednoho. Což není zas tak strašné, je mi šestnáct. Ale měla jsem ho před rokem. Je čas osvěžit si paměť.

Proto vám představuji svůj seznam toho, co musím udělat do svých sedmnáctin.

1. Jít do tanečního klubu
2. Nestydět se v tanečním klubu
3. Tancovat v tanečním klubu
4. Přemoct svoji nechuť k alkoholu a alespoň trochu si dát v tanečním klubu
5. Začít házet očka na potencionální partnery
6. Při nalezení vhodného potencionálního partnera z něho udělat partnera ne jen potencionálního
7. Opálit se
8. Přestat hrát WoW
9. Najít fotku NPH kde by vypadal normálně a pak se ji pokusit přenést na papír

Tak, tady to máte. A já přísahám... ne, já vám říkám, že se pokusím to všechno splnit. :)
Konec vysedávání u počítače, Laivine jde do terénu!
A zrovna teď jde splnit úkol číslo 9.

Wadaaap!

4. května 2010 v 19:24 Já sám jásám
Drazí přátelé. Pohroma se stala. Laivine se nakazila. Nakazila se nemocí šílených... wait for it... třináctek.

Její diagnóza však není tak jednoznačná. Nemoc šílených třináctek se obvykle projevuje neobvyklým chováním, které je pro třináctky typické. Neustálé se chichotání čemukoliv a komukoliv, touha zařadit se do nějaké skupiny, označkovat se plackama a oblečením, případně účesem a hlásat do světa: "Já vůbec nejsem pozér" a psát velmi často W. To však není vše. Jeden z nejdůležitějších příznaků je...
....
IDOL

Idol, neboli existující či neexistující nedosažitelný muž (žena, zvíře, robot, x-man se sexy drápy) na kterého dívka stále myslí, čte si o něm fanficty, píše o něm fanficty, stahuje si obrázky a videa, kde se objevuje a při pohledu na něj se velmi, velmi blbě usmívá.
Zkrátka a dobře, zamiluje se.

Strašná to nemoc, já vím.

Podlehla jsem. Ano, čtete dobře.

Laivine má idola. Není to Wolverine, Není to House, není to Gerard a Frank v nepřístojné sexuální poloze. Je to...wait for it...
come on, tohle nemá smysl, já se za to stejně stydím. :D
But he' awsome.
Škoda, že tenhle je opravdu gay. Na něj se to nehodí.