Září 2009

Povídka o psu

12. září 2009 v 11:16 | Laivine |  Povídky
Není nic horšího, než když si člověk pořídí psa, a neví o něm ani fň. Co fň, ani ň o něm neví. Zkrátka a dobře, neví o psu vůbec nic. Taková osoba by si nejdřív měla o psech něco zjistit, nebo si ho radši ani nepořizovat. Tak třeba já vím, že psy jsou stvoření obdařená vysokou inteligencí, kterou je nutno rozvíjet tím správným směrem. Je to vlastně to samé jako dítě. Musíte ho vychovat, aby vám z něj nevyrostlo psí gauneřisko.

To ovšem Pepíček a jeho maminka nevěděli.

Byl krásný jarní den, stvořený pro procházku v parku. Maminka to hned poznala a hnala malého Josefa do pokojíčku, aby si oblékl svetr. Netrvalo dlouho a oba šli po betonové cestičce a kochali se krásami přírody. Támhle rostl keř, tu zas strom, sem tam zapípala modrohlavá sýkorka. Pepík se však o nic z toho nezajímal. Vymýšlel, jak to udělat, aby už nikdy nemusel na nudnou a otravnou procházku. Nejradši by zůstal doma, hrál si s autíčky, nebo si zapařil novou počítačovou hru. A dneska večer dávali v televizi terminátora! Začal se ošívat, jakmile si pomyslel, že ho možná ani nestihne, když tu najednou něco zpozoroval. Nebylo to jen tak ledajaké něco, byl to krásný, chlupatý pes. Mohl být možná větší než Pepíček, z otevřené mordy mu vysel jazyk a vrtěl hustě osrstěným ocasem, jako by Pepíčka zdravil. Josífek si ho okamžitě zamiloval.

"Mamí, podívej na támhletoho pejska." Zatahal maminku za kalhoty.
"Je opravdu krásný." Pousmála se maminka a pokračovala dál v chůzi.
"Já chci taky takového." Pokračoval Pepa.
"Ne." řekla maminka rázně.
"Pročpak ne?"
"Takový pejsek nemůže přece žít v bytě, to by se trápil. Navíc, podívej na ty chlupy. Víš, co by bylo doma nepořádku, kdyby línal?"
Pepíček chvilku přemýšlel. Touha mít psa ho celého pohltila a on věděl, že se nevzdá, dokud nebude mít to, co chce. "Já bych ho každý den česal a chodil bych s ním na dlouhé procházky, aby u nás zůstal po celý den v pelíšku. Prosííím!" Na chvíli se jeho pohled opravdu podobal psímu, ale jen do té doby, než maminka řekla další rázné Ne.

A tehdy Pepíček pochopil, že po dobrém to nepůjde. Lehl si tedy na zádíčka, začal sebou škubat, kopal nožičkama, křičel a naříkal. Kolemjdoucí se na maminku pohoršeně otáčeli a říkali si: Co je to za matku, že to dítě dohnala až sem. Ta ho určitě musí trápit. Chudák dítě…
Maminka nedokázala dlouho odolávat. Chvilku přemýšlela. Kdyby pejsek nutil Pepíčka chodit ven a ne pořád sedět u počítače, bylo by to skvělé. A nejsou psi nejlepšími přáteli člověka?
"Tak dobře." Podvolila se maminka synovu nářku. Ten okamžitě vyskočil na nohy, po záchvatu vzteku a zoufalství ani památky. Teď doslova zářil štěstím a jeho drobná a nevymáchaná ústa se protáhla do úsměvu skoro až od ucha k uchu. "Jé, děkuju, maminko." Objal jí a blahopřál si k úspěchu.

Netrvalo dlouho a oba dva odcházeli od chovatelky Novofundlandských psů s chlupatou kuličkou v náručí.
Maminka teď neustupovala jen synovi, ale i psu. Pepík však plnil to, co nasliboval. Psa česal, chodil s ním ven a po většinu dne ho maminka neviděla. Byla se svým rozhodnutím pro jednou spokojená.
Pepa se se svým novým psem chlubil. S kamarády si s ním hráli, rozpustile ho tahali za uši a mazlili se s ním jako s plyšákem. Jenomže za pár měsíců Pepíček dostal k narozeninám novou hru. Pejsek v tu dobu už nebyl malá roztomilá kulička, ale velký statný pes. Už ani nebyl krásný, protože Pepík ho česat nechtěl. Ani procházky ho nebavily. Pes navíc neměl žádný výcvik. Vždyť malou kuličku vždycky můžete vzít a dát jinam, není potřeba ji cvičit

Když pohovka nebyla pod nánosem chlupů pořádně vidět, když pes, který se z nedostatku pohybu a her nudil kousal židle, drápal do lina a oslintával povlečení, když si sem tam, nevědouce, že je to špatné, sežral kuře z kuchyňské linky, rozhodla se maminka dát psa pryč. Jenomže ho nechtěla dávat do útulku. Co by si tam o ní pomysleli? Zase by na ní pohoršeně koukali a říkali si: Co je to za ženskou, že se ani o psa neumí postarat. Chudák malej…
A tak vzala psa, odjela s ním automobilem do lesa za Prahou a tam ho s výčitkami svědomí nechala.

Pepíkovi to bylo celkem jedno. V nové hře totiž dosáhl patnáctého levelu a musel se co nejdřív dostat na dvacítku, aby mohl sundat toho "zmrda zombíka." Mamince se po chvilce ulevilo, že nemusí dělat několik večeří, sedat si na zem vedle sedačky a měnit denně povlečení. A pes?

Kdyby ho matka nepřivázala na řetěz, nejspíš by se utrhl a našel si nového pána. Jenomže bohužel, na řetěz přivázán byl… a tak pošel.