Květen 2009

Příjemný pocit svěžesti!

25. května 2009 v 23:11 Já sám jásám
Dobrou noc.
Je to zvláštní. Když napíšu dobré ráno, dobrý den, dobrý večer, tak to vždycky vyzní jako pozdrav. Ale dobrou noc? To vypadá spíš jako na výraz loučení... No, nebudu nad tím důmat, jelikož mě bolí hlava a myšlení mi na to moc nepomáhá.

Dneska jsem se rozhodla obléci si něco, co vůbec nenosím, a tak jsem vytáhla svojí dlouhou zářivě tyrkysovou sukni. Skoro jsem až zapoměla, jaké to je, nosit dlouhé zářivě barevné sukně! Je to úžasné! Takový pocit svěžesti, aniž byste se neustále museli ujišťovat, že vám nejsou vidět kalhotky? To je, dámy a kmáni, opravdu neuveřitelné. Už nikdy více minisukně!
Navíc mám poslední dobou slabost pro hippies a zvonáče se mi nelíbí. Je to vyřešeno, sukně to jistí.
Až na drobný detail, že mám jenom jednu. Sáfra, nemůžu si jí vzít zítra, když jsem ji už měla dnes. Nevím, jak to vyřešit. Zřejmě si budu muset nějakou koupit.
Oprava: Zřejmě budu muset přesvědčit maminku, že jí nutně potřebuju, a jestli by mi jí nekoupila.

Ach, dnes byla naše školní akademie. Nechce se mi vám jí tu složitě popisovat, prostě to byla legrace a basta fidli. Poslední dobou si začínám víc a víc rozumět se slečnou D., která žere anime a yaoi a mangu a tyhlety japonský kreslený věci. Dnes mi půjčila knihu, kde byl velmi sexy manga boy! Byl to průvodce podsvětím a zachraňoval nevinné lidi v metru před jistou smrtí, která je čekala v temnotě! A bylo tam plno krvavých zombie! Ale sexy manga boy je všechny zachránil. Tedy, skoro, jeden se tam z toho zbláznil. Ach... škoda, že je jen nakreslen.
Jsem divná, ještě před nedávnem jsem o manga boyích tvrdila, že vypadají jako holky a že vůbec nejsou sexy.
No, ale tenhle opravdu byl.

Představte si, že po akademii jsem šla na gyndu. Taky se nedočkáte nějakého podrobnějšího popisu. Snad jen - och, už jsem chráněna! Právě v čas, plánuju si v americe najít Gerarda Waye a co kdyby u sebe neměl kondom? No to by byl malér. Stejně bych s ním šla. :)
No, a navíc doufám, že to porazí moje neporazitelné a velmi zákeřné uhry. Ne, že bych byla nějaká obluda, ale mám jich víc než většina mých spolužáků a to mě irituje. Já chci mít dokonalou pleť jako ty paní v reklamách!

Později doma jsem četla bratrův časopis o počítačových hrách. Ne, že by mě jeho obsah nějak zajímal, ale redaktoři tohoto plátku jsou poměrně zábavní. :)

No, zbytek dne nestojí za zmínku. Jen jsem ležela a koukala do zdi a obdivovala lidské tělo. (ne to moje, ale lidské tělo obecně)
Och, a Řehoř Domeček je taky velmi, velmi sexy. Chci být jako on. Čím starší, tím krásnější!
Škoda že jako žena toho nikdy nedosáhnu.

Uf, mám pocit, že jsem se vypsala. Je to příjemný pocit.

Nezbývá mi nic jiného, než popřát vám:
Dobrou noc. :)

Nesu vám novinky...

22. května 2009 v 0:09 Já sám jásám
Ach, stydím se za svůj blog. Nevím čím to je, ale stydím se, že vůbec mám blog. Mám pocit, že společnost ve které se pohybuji blogy a blogaře odsuzuje. Ještě že valná většina neví, že tenhle blog existuje!
Pak by totiž zjistili, že nejsem vůbec tak slohově nadaná, jak si myslí! Úplně bohatě stačí, že to zjišťuji já.
Víte, co se stalo?
Dostala jsem elektrickou kytaru!!!
Měla jsem jí dostat k narozeninám, ale nějak se to zvrtlo. Totiž...
V úterý jsem šla s tatínkem k jeho kamarádovi, který je vášnivý a dobrý kytarista. Ten mi měl odborně poradit, co si mám pořídit. No, nakonec jsem si ozkoušela pár jeho kytar, co měl doma, jedna si velmi oblíbila, udělala psí kukadla na tatínka, kamarád se přimluvil, že jí chce prodat a tatínek... podlehl. :)
Je určitě víc jak dvakrát starší než já a je nádherná! Brzy sem dám její fotky. :)

Ještě k ní však nemám žádné příslušenství jako je kabel, kombo, popruh, pouzdro... akorát ta trsátka mám. Takže na ní hraju téměř neslyšně. Stejně je tak nádhehrá a skvělá, že ani nevadí, že nehraje.

Jinak, jsem nemocná. Nebo spíš jsem poslední dva měsíce moc nespala, takže moje svědomité tělo začalo protestovat a odmítlo být vzhůru. Teď mám pauzu, jelikož jsem spala přes den a už se mi tolik nechce.
Tak zatím!

Malá prostitutka

10. května 2009 v 1:25 Povídky
Drobná povídečka. Achjo, mohla jsem z toho vyždímat mnohem víc, ale já to prostě už asi neumím. Když chci něco napsat, nic mě nenapadá a když mě něco napadne, nejde mi to napsat.



Natáhl se pro kelímek s mizerným kafem. Potřeboval se trochu probrat. Jen vědomí, že mu do krku proudí teplá tekutina s kofeinem, ho vzpružilo. Trochu zatřásl hlavou, sešlápl plyn a začal znova křižovat ulice centra. Už to ani nevnímal, jenom jel a jel. Po chvilce zahlédl, jak na něj někdo mává. Zastavil u chodníku. "Kam to bude?" zeptal se tak, jako se ptá vždycky.

"Do nejbližšího motelu…" uchechtl se chlapík. Až teď si taxikář všiml, že není sám. Vedle sebe na sedačku vtáhl i nějakou dívku. Mohlo jí být asi patnáct let. Koukala kolem sebe a snažila se skrýt strach a nechuť pod kamennou masku. Muž jí zatím objal kolem pasu a olízl jí tvář. "Pěkně si spolu zašukáme… Už se těším na tu tvojí prdýlku, kočičko…"

Taxikáři se zvedl žaludek, když si uvědomil, co spolu v motelu budou dělat. Vždyť ta holka byla stará jako jeho dcera. Možná že spolu chodily do školy. Znova zatřásl hlavou. To není jeho starost. Nemůže jí pomoci, nedá se nic dělat. Jediné, co musí, je najít motel a dovést je tam. Snažil se nekoukat příliš často do zpětného zrcátka, ale nešlo to. Musel sledovat, jak jí sahá špinavou dlaní pod tričko a jak dívka odvrací hlavu, aby se na to nemusela dívat.

"Na co čumíš?!" obořil se na něj chlap, když si toho všiml. Polekaný řidič se znova zaměřil na silnici a přidal plyn. Po chvilce zabočil na malé parkoviště. "Pět liber," nahlásil potichu. Muž po něm hodil bankovku, prudce otevřel dveře a násilně vytáhl ven svou malou prostitutku. Malou prostitutku bez domova, rodiny a peněz, co nemá nic víc, než pytlíček heroinu a pár jointů.

Čarodejnice

3. května 2009 v 11:41 Já sám jásám
Nééééé!
Napsala jsem dlouhý článek o čtvrtku a on se mi smazal! To je k vzteku. Chrm.

Tak fajn, pokusím se to napsat znova. (achichouvej)

Bylo 30. 4. 2009, den, kdy v minulosti pálili čarodějnice. Já, NKJ, Oťásek a jeho mě neznámý kamarád, kterého s sebou přitáhl, jsme se rozhodli tenhle den oslavit na Pražském Majálesu.
Když jsme s NKJ došli na smluvené místo, kde se sejdeme, začala jsem být nervózní. Jakmile totiž potkám cizí lidi, buď se předvádím, nebo jen mlčím a koukám do země. Záleží na tom, jek mi ten druhý sedne a jakou mám náladu.
Zřejmě mi sedl, jelikož jsem se opravdu předváděla, hýřila vtipem (i když s odstupem času si začínám říkat, že to občas možná bylo docela trapný) a byla jsem naprosto uvolněná. Asi po dvou hodinách jsem si zapamatovala jméno nového kamaráda, takže ho tu můžu označovat jako blondýn Vojta. Blondýn proto, že se v tomhle článku ještě jeden vojta ukáže.

Já, jakožto samozvaný organizátor celé akce, jsem si vytiskla mapu pro případ, že bychom se cestou do Stromovky ztratili. Užili jsme si s tím mnoho legrace. Když jsme konečně dorazili na místo, rozpoznala jsem melodie písní Sto Zvířat. Okamžitě jsem přidala do kroku a táhla ostatní za mnou, abychom alespoň něco z nich stihli. Jenomže tohle přání se stalo nesplnitelným, jakmile jsme uzřeli frontu, kterou jsme museli vystát, pokud jsme chtěli dovnitř.
A tak jsme tam teda stáli a mlátili se letáky kandidáta na Krále Majálesu - Dejdárka. Když jsme se dostali do areálu, Zvířátka byla fuč. Zklamaná a zpocená jsem se tedy rozhodla, že si koupíme vodu (Teda já že si koupím vodu, ostatní si koupili pivo. Pivo je humus. Vám jako chutná?), najdeme stín a tam budeme sedět, dokud nezačne Xindl X.
A jak jsem řekla, tak taky udělali.
Tam jsme leželi, povídali si, házeli po sobě trávu a snažili se ožrat NKJ. To se Vojtovi za velmi krátkou dobu povedlo. Po dvou pivech byla úplně na mol. Všichni to považovali za hrozně legrační. Jenomže já nevím, nemám moc opilou NKJ ráda. Je taková úplně vymalaná, ani stát nedokáže, říká hrozné kraviny a musíte jí vláčet na rameni, když někam chcete. Prostě jak malé dítě. No, už bylo pozdě na to to měnit. Vojta odešel někam za kamarády a já i s Oťáskem a ožralou jsme šli k menšímu pódiu, kde začal Xindl!
Povím vám, ve skutečnosti je mnohem hezčí než na fotkách a ve videu.
Teda, ve skutečnosti je hezký, na rozdíl od fotek a videí.
Bylo to fajn.
J Pořád si musím zpívat Mamuta.
Pak jsme se najedli a čekali na další skupinu - Vypsanou fixu.
A to vám byl nářez!!!
Nahrnuli jsme se dopředu. V opojení z hudby, z těch lidí okolo, z mé dobré nálady, kterou jsem měla celý den, jsem začala tancovat, stákat, mávat hlavou a smát se jako pomatená. A vůbec jsem si nepřipadala trapně, připadala jsem si úžasně. A z vlastní zkušenosti vím, že jak se vidím já, tak mě často vidí i ostatní. Chvilku jsme blbla na okraji kotle, kde jsem utržila několik modřin a kopanců a pak jsem našla Oťáska a ožralu a tancovali jsme spolu. Všichni jsme se drželi kolem ramen, váleli se po zemi, objímali se, křičeli texty, smáli se…
Řeknu vám, když skončila jedna písnička a my tři jsme se všichni pevně objali a smáli se a začali stále ještě v objetí skákat do nové písně, byla jsem opravdu šťastná.
A pak jsme zase trsali a já jsem předváděla všemožné taneční kreace.
V tu chvíli do nás narazil nějaký kluk, zřejmě vysokoškolák. Tak jsem do něj taky narazila. Tak on do mě ještě víc. V tu chvíli jsem se rozeběhla a skočila na něj. Oba dva jsme se se smíchem svalili k zemi. A tak jsme trsali ještě s jeho bandou spolužáků a kamarádů. Zjistila jsem, že se jmenuje Vojta. Na hlavě měl takovou tu legrační barevnou čepici, takže je to Vojta barevnočepičkář.
Byla předposlední píseň a on na mě zakřičel, jestli nechci na ramena. To víte, že jsem chtěla! A tak jsem na ně vlezla, on se napřímil a…
Páni, to bylo úžasný. Najednou jsem měla celé publikum a Fixu jako na dlani. Já viděla všechny a všichni zase mě. Začala jsem mávat rukama a svíjet se i na něm. Párkrát zavrávoral, ale ustál to a zvládl ještě skákat. To byl další nezapomenutelný moment.
Pak se mě pokusil vyčerpán sundat a místo toho jsme se svalili k zemi a strhli s sebou ještě další lidi. Společnými silami jsme se zvedli, a na poslední píseň jsme se všichni objali kolem ramen a zpívali jsme a skákali a prostě a jednoduše to bylo opravdu úžasné!

Když skončila fixa, ještě stále v opojení jsem se tančíc a zpívajíc vydala k záchodům, kde si NKJ potřebovala ulevit. Tam jsme ve frontě začali tancovat hip hop a dělat freezy, jelikož na malé stagi byli nějací hopeři. Když NKJ dolulala, koupili jsme si smažák v housce a šli jsme ven, jelikož NKJ byla pro nás všechny moc těžká a zem byla mokrá. Po cestě ze stromovky kolem mě prošel nějaký muž. (mohlo mu být kolem třiceti) Plácl mě po zadku a řekl, ať ten smažák nejím, že budu tlustá.Osvetila jsem, že už jím 15 let a tlustá si nepřipadám. On na to, že za tři roky se to všechno změní, jestli budu jíst smažáky. Tak jsem se na něj obořila, že ze mě vychovává anorektičku. On, že prej už není co vychovávat. Svůdně ušklíbla a řekla jsem: To byste koukal.
On se jen usmál, řekl, že už kouká, objal mě kolem ramen a odešel.

Našli jsme si tedy suchou lavičku, odložili tam NKJ a skrytí v temnotě, která byla temná, jak jen temnota v Praze může být, jsme si navzájem vylévali srdce.
Po vylévání jsme se sebrali, a šli domů. Já na pravém rameni Oťáska, NKJ a levém. Po cestě jsme uzřeli, že na lavičce vedle cesty si to rozdává nějaký pár. Ještě že byla celkem tma. I tak jsem toho celkem dost rozeznala.
Když jsme dorazili k NKJ domů, kde jsem já měla přespávat a kde si Oťásek, jakožto příslušník opačného pohlaví, měl jen vzít tašku a jít domů, jsme se rozhodli, že Oťáska domů nevyženeme, ale že si ho necháme.
Podotýkám, že Oťásek je celkem sličný.
No, ale je to jen kamarád, a já chci, aby byl, a doufám, že on taky chce, aby byl jen kamarád, a tak jsme se všichni tři, navlečení v legračních košilkách, které nám NKJ poskytla, svalili na rozkládací sedačku a tam víceméně (spíš méně) spali. (a lochtali se a povídali si a váleli se po sobě)

No, to by bylo.
Na závěr snad - tenhle den si někdy musím zopakovat!