Nééééé!
Napsala jsem dlouhý článek o čtvrtku a on se mi smazal! To je k vzteku. Chrm.
Tak fajn, pokusím se to napsat znova. (achichouvej)
Bylo 30. 4. 2009, den, kdy v minulosti pálili čarodějnice. Já, NKJ, Oťásek a jeho mě neznámý kamarád, kterého s sebou přitáhl, jsme se rozhodli tenhle den oslavit na Pražském Majálesu.
Když jsme s NKJ došli na smluvené místo, kde se sejdeme, začala jsem být nervózní. Jakmile totiž potkám cizí lidi, buď se předvádím, nebo jen mlčím a koukám do země. Záleží na tom, jek mi ten druhý sedne a jakou mám náladu.
Zřejmě mi sedl, jelikož jsem se opravdu předváděla, hýřila vtipem (i když s odstupem času si začínám říkat, že to občas možná bylo docela trapný) a byla jsem naprosto uvolněná. Asi po dvou hodinách jsem si zapamatovala jméno nového kamaráda, takže ho tu můžu označovat jako blondýn Vojta. Blondýn proto, že se v tomhle článku ještě jeden vojta ukáže.
Já, jakožto samozvaný organizátor celé akce, jsem si vytiskla mapu pro případ, že bychom se cestou do Stromovky ztratili. Užili jsme si s tím mnoho legrace. Když jsme konečně dorazili na místo, rozpoznala jsem melodie písní Sto Zvířat. Okamžitě jsem přidala do kroku a táhla ostatní za mnou, abychom alespoň něco z nich stihli. Jenomže tohle přání se stalo nesplnitelným, jakmile jsme uzřeli frontu, kterou jsme museli vystát, pokud jsme chtěli dovnitř.
A tak jsme tam teda stáli a mlátili se letáky kandidáta na Krále Majálesu - Dejdárka. Když jsme se dostali do areálu, Zvířátka byla fuč. Zklamaná a zpocená jsem se tedy rozhodla, že si koupíme vodu (Teda já že si koupím vodu, ostatní si koupili pivo. Pivo je humus. Vám jako chutná?), najdeme stín a tam budeme sedět, dokud nezačne Xindl X.
A jak jsem řekla, tak taky udělali.
Tam jsme leželi, povídali si, házeli po sobě trávu a snažili se ožrat NKJ. To se Vojtovi za velmi krátkou dobu povedlo. Po dvou pivech byla úplně na mol. Všichni to považovali za hrozně legrační. Jenomže já nevím, nemám moc opilou NKJ ráda. Je taková úplně vymalaná, ani stát nedokáže, říká hrozné kraviny a musíte jí vláčet na rameni, když někam chcete. Prostě jak malé dítě. No, už bylo pozdě na to to měnit. Vojta odešel někam za kamarády a já i s Oťáskem a ožralou jsme šli k menšímu pódiu, kde začal Xindl!
Povím vám, ve skutečnosti je mnohem hezčí než na fotkách a ve videu.
Teda, ve skutečnosti je hezký, na rozdíl od fotek a videí.
Bylo to fajn. J Pořád si musím zpívat Mamuta.
Pak jsme se najedli a čekali na další skupinu - Vypsanou fixu.
A to vám byl nářez!!!
Nahrnuli jsme se dopředu. V opojení z hudby, z těch lidí okolo, z mé dobré nálady, kterou jsem měla celý den, jsem začala tancovat, stákat, mávat hlavou a smát se jako pomatená. A vůbec jsem si nepřipadala trapně, připadala jsem si úžasně. A z vlastní zkušenosti vím, že jak se vidím já, tak mě často vidí i ostatní. Chvilku jsme blbla na okraji kotle, kde jsem utržila několik modřin a kopanců a pak jsem našla Oťáska a ožralu a tancovali jsme spolu. Všichni jsme se drželi kolem ramen, váleli se po zemi, objímali se, křičeli texty, smáli se…
Řeknu vám, když skončila jedna písnička a my tři jsme se všichni pevně objali a smáli se a začali stále ještě v objetí skákat do nové písně, byla jsem opravdu šťastná.
A pak jsme zase trsali a já jsem předváděla všemožné taneční kreace.
V tu chvíli do nás narazil nějaký kluk, zřejmě vysokoškolák. Tak jsem do něj taky narazila. Tak on do mě ještě víc. V tu chvíli jsem se rozeběhla a skočila na něj. Oba dva jsme se se smíchem svalili k zemi. A tak jsme trsali ještě s jeho bandou spolužáků a kamarádů. Zjistila jsem, že se jmenuje Vojta. Na hlavě měl takovou tu legrační barevnou čepici, takže je to Vojta barevnočepičkář.
Byla předposlední píseň a on na mě zakřičel, jestli nechci na ramena. To víte, že jsem chtěla! A tak jsem na ně vlezla, on se napřímil a…
Páni, to bylo úžasný. Najednou jsem měla celé publikum a Fixu jako na dlani. Já viděla všechny a všichni zase mě. Začala jsem mávat rukama a svíjet se i na něm. Párkrát zavrávoral, ale ustál to a zvládl ještě skákat. To byl další nezapomenutelný moment.
Pak se mě pokusil vyčerpán sundat a místo toho jsme se svalili k zemi a strhli s sebou ještě další lidi. Společnými silami jsme se zvedli, a na poslední píseň jsme se všichni objali kolem ramen a zpívali jsme a skákali a prostě a jednoduše to bylo opravdu úžasné!
Když skončila fixa, ještě stále v opojení jsem se tančíc a zpívajíc vydala k záchodům, kde si NKJ potřebovala ulevit. Tam jsme ve frontě začali tancovat hip hop a dělat freezy, jelikož na malé stagi byli nějací hopeři. Když NKJ dolulala, koupili jsme si smažák v housce a šli jsme ven, jelikož NKJ byla pro nás všechny moc těžká a zem byla mokrá. Po cestě ze stromovky kolem mě prošel nějaký muž. (mohlo mu být kolem třiceti) Plácl mě po zadku a řekl, ať ten smažák nejím, že budu tlustá.Osvetila jsem, že už jím 15 let a tlustá si nepřipadám. On na to, že za tři roky se to všechno změní, jestli budu jíst smažáky. Tak jsem se na něj obořila, že ze mě vychovává anorektičku. On, že prej už není co vychovávat. Svůdně ušklíbla a řekla jsem: To byste koukal.
On se jen usmál, řekl, že už kouká, objal mě kolem ramen a odešel.
Našli jsme si tedy suchou lavičku, odložili tam NKJ a skrytí v temnotě, která byla temná, jak jen temnota v Praze může být, jsme si navzájem vylévali srdce.
Po vylévání jsme se sebrali, a šli domů. Já na pravém rameni Oťáska, NKJ a levém. Po cestě jsme uzřeli, že na lavičce vedle cesty si to rozdává nějaký pár. Ještě že byla celkem tma. I tak jsem toho celkem dost rozeznala.
Když jsme dorazili k NKJ domů, kde jsem já měla přespávat a kde si Oťásek, jakožto příslušník opačného pohlaví, měl jen vzít tašku a jít domů, jsme se rozhodli, že Oťáska domů nevyženeme, ale že si ho necháme.
Podotýkám, že Oťásek je celkem sličný.
No, ale je to jen kamarád, a já chci, aby byl, a doufám, že on taky chce, aby byl jen kamarád, a tak jsme se všichni tři, navlečení v legračních košilkách, které nám NKJ poskytla, svalili na rozkládací sedačku a tam víceméně (spíš méně) spali. (a lochtali se a povídali si a váleli se po sobě)
No, to by bylo.
Na závěr snad - tenhle den si někdy musím zopakovat!