Duben 2009

Nabodeníčko

27. dubna 2009 v 23:30 Já sám jásám
Zdar, moji drazí! Jdu vám povyprávět o mém životě. Jsem unavená a měla bych se učit. Tahle situace má jediné řešení - půjdu dělat něco, co se nepřibližuje ani spaní, ani vzdělávání se, což je psaní článku. Už dlouho jsem žádný pořádný článek nenapsala. Mám pocit, že mě opouští veškerá můza. Opravdu mě to rozčiluje. Už ani o slohu nezářím jako dřív. Nevím, co psát, nic mě nenapadá. Zřejmě se začnu modlit k nějakému literárnímu bohu, aby mi seslal zpět mojí fantazii, nápady a schopnost vymyšlení pointy. Nemá smysl napsat něco, co nikomu nic neřekne, co nemá hlavu a patu. Obávám se, že ani tenhle článek nic z toho mít nebude.
Nu což.
Mám si na čtvrtek udělat referát o knize Gargantua a Pentagruel. Už jsem se naučila, jak se řekne název knihy a přečetla jsem si prvních 35 stran z 500. Nehodlám to číst dál. Po přečtení kapitoly, kde Gargantua popisuje, jak si vytíral zadek vším co měl po ruce a přišel na to, že nejlepší na utírání panímandy je house, jsem si řekla, že autor (buď mu země lehká) byl zřejmě nějak psychicky narušený a že to nemá smysl číst.

A s hrůzou shledávám, že ani tenhle článek se nedá číst. Proč? Proč mi všechny věty, které napíšu, přijdou tak šroubovité?

Ani básně mě nenapadají. Jsem vyždímaná. Nemáte někdo nějaký lék na tuhle podlou a zákeřnou chorobu?

Ne, nebudu psát článek o mém životě. Nebudu ani dál rozebírat moji neschopnost. Zřejmě celý tenhle článeček (jde to tak vůbec nazvat?) smažu a půjdu se vydat hledat to zmizelé sebevědomí, které jsem ještě nedávno měla. Přejte mi úspěšný lov. :(

Stará bačkora

18. dubna 2009 v 22:43 Já sám jásám
Dneska byla rodinná oslava. Tetě bylo 34 let.
Nenávidím rodinné oslavy čehokoliv. Sjede se hromada příbuzných, sedne si kolem chlebíčků a povídá si o věcech, které mě nezajímají, smějí se věcem, co mi nepříjdou vtipné a vyptávají se, jak mi to jde ve škole. Navíc, byli tam příbuzní ze strany manžela tety, a ty moc neznám. A ti příbuzní si přivedli své partnery a ty už vůbec neznám. A když je někde moc lidí, které neznám, a já s sebou nemám žádného kamaráda, o kterého bych se mohla opřít nebo se za něj schovat, tak jsem nervózní.

A co to všechno znamená?
Že dnešek stál za starou, děravou, špinavou a ošklivou bačkoru.

Neteř přiženěného strejdy si přivedla svého chlapce. Byl mi velmi sympatický.
NKJ (nejlepší kamarádka Jana) říká, že kdykoliv se objeví nějaký pěkný příslušník opačného pohlaví, začnu na něj tak divně koukat a prý proto ho vždycky sbalím já a ne ona. Ale opravdu nevím, proč musím takhle koukat na kluka při rodinné oslavě, zvlášť, když se drží za ruku s neteří přiženěného strejdy.

Mohla bych si někoho najít...
Chmm, už se těším do tanečních. :)

Nazdárek

17. dubna 2009 v 18:39
Uhm, jak to říct?
Prošvihla jsem narozeniny tohoto blogu a tak jsem se rozhodla mu to vynahradit tím, že se vrátím.
Nečekejte články často. Ale čekejte je někdy.

Plíhal - Ráda se miluje

17. dubna 2009 v 18:27 Hudba
Krásná písnička, běhá mi z ní mráz po zádech.


Apocalyptica - Path

17. dubna 2009 v 18:20
To je prostě a jednoduše geniální. Nejen písnička, i video je naprosto úžasné. Jé
Tomu se říká pořádnej metal!


Ano, Rexi, je zlá

17. dubna 2009 v 18:18 Povídky
"Co to zase děláš?" zaslechla za zády vyčítavý hlas. Otočila se a upřela oči na svojí matku. "Měla jsem hlad." Pokrčila rameny a zavřela ledničku, do níž před chvilkou strkala hlavu.

"Bože Dano, jako bych ti to neříkala už nejméně stokrát. Po šesté hodině prostě nebudeš jíst. Chceš snad dopadnout jako já? Stará, tlustá a opuštěná? Vážně to chceš?"


"Nechci." Zavrtěla hlavou. Opravdu to nechtěla.


"Tak odstup od té lednice. Podívej, už se ti tu dělá špek." Vyhrnula jí hrubě tričko a chňapla za drobný převis kůže, který měla na štíhlém břiše. "Podívej se na to, Dano. Jestli to takhle půjde dál, tak špatně skončíš. Tlusté ženské nikdo nechce. Musíš mít hezkou postavu, slyšíš? Ne jako já. Ty se musíš dobře vdát a být šťastná.


Ne jako já." Zamrkala unavenýma očima a pak jí konečně pustila. Dana si rozpačitě stáhla kus látky, který jí měl zakrývat, dolů. Styděla se. Opravdu je tak ošklivá? Opravdu jí nikdo nebude chtít?


"Dobře mami, slibuju, že po šesté nebudu jíst. Jednou na mě budeš hrdá." Objala matku a omluvně se na ní usmála.


"Mám tě ráda, zlatíčko moje."


"Já tebe taky."




"Dano? Danuško, prober se."


Nechtělo se jí otevírat oči. Připadalo jí, že i to je neskutečná námaha. V ruce cítila kapačku, která do jejího sotva fungujícího těla přiváděla tolik potřebné živiny. Chtěla si jí vyrvat z bezbranné paže a zahodit jí někam hodně daleko. Vždyť kazila její dílo. Nesmí jíst. Nesmí, jinak bude tlustá a nikdo jí nebude chtít.


"Mami…" vydechla ztěžka.


"Och, drahoušku, ty jsi vzhůru? Tolik jsem se o tebe bála. Málem jsi… málem jsi…"


Málem umřela. Tehdy si to nechtěla připustit, ale v léčebně, kde ji matka nechala, na to přišla. Uvědomila si svojí poruchu, co jí způsobilo a jak proti ní bojovat. Když jí po několika měsících pouštěli na "svobodu" a její máma jí pevně objala, cloumaly s ní emoce.


"Mám tě ráda, zlatíčko moje." Zašeptala jí do ucha maminka.


Dana mlčela.

Slohovka

17. dubna 2009 v 18:16 Povídky
Milá má dítka a starší jedinci, kteří sem zabloudili a označení dítka se pro ně již nehodí. Někdy před celkem dlouhou dobou se psala 1. kontrolní slohová práce. Já jsem jako vzorná studentka nesabotovala tuto zkoušku (na rozdíl od mého nejmenovaného spolužáka, který odevzdal prázdný papír, idiot) a poslušně jsem se dala do vymýšlení. Jelikož vím, že učitelka si nepotrpí na přespříliš umělecké zpracování, nehrála jsem si se slovíčky a stavbou věty (nebo nedejbože dávala spojky na začátek věty, co je můj zlozvyk) a napsala jsem prostou povídku. Díky přítomnosti narcismu v mé osobnosti jsem velmi spokojená se svou prací odevzdala slohovku a povzbuzena mým umem šla dál pokojně žít můj život.

Jenomže pak nastal šok. Ze slohovky jsem dostala 2! Důvod uveřejním na konci článku. Naštěstí jsem to neřešila, jelikož mi učitelka řekla, že je jí to opravdu líto, pak mne vyvolala, já přednesla (značně rozklepaně) to, co jsem vytvořila a potěšena potleskem jsem zase zasedla do lavice. Můj egoismus pak ještě několikrát pohladily chvály, které mi jsou sem tam řečeny. Dneska, týden od doby, co jsem to přečetla, mi jedna spolužačka řekla, že opravdu krásně píšu a jestli nemám ještě nějaké povídky.

Řekla jsem že mám, ale že jsou lehce erotické a proto neshledávám vhodným jí je dát přečíst. Pak jsem se zařekla, že budu psát i jiné než vám dítkám nepřístupné a budu je zde uveřejňovat, jelikož pohlazení není mému egoismu nikdy dost.

Konec krkolomných keců, ke kterým každý kleje. Koukněte kukadly kam?

Sem -> Má slohovka:

Už si přesně nevzpomínám, kdy to začalo. Vím jen, že život před tím byl fajn. Měl jsem hezkou ženu, chytré zdravé děti, střechu nad hlavou. To mi stačilo ke štěstí. Práce nebyla nijak vysoce placená, ale uživit rodinu jsem z toho dokázal.

A pak se něco zvrtlo. Můj život zaplavil stereotyp. Ráno vstát, udělat kafe, políbit manželku, pracovat, unaven se vrátit domů, sníst večeři, shlédnout zprávy s pivem v ruce a zalehnout. Každý den jsem dělal to samé. S hrůzou jsem si začal uvědomovat, že se pomalu měním ve stroj, v něco, co je více mechanické než živé. Štěstí se vytratilo jako mávnutím kouzelného proutku. Děti rostly, ženu stále častěji přepadávala migréna, když jsem ji toužil pomilovat. Tohle nebyl život, který jsem chtěl žít.

Jednou mi přidělili novou sekretářku. Byla mladá a hezká. S úsměvem plnila všechna má přání. Stačilo jen říct: "Natálie, přineste mi prosím kafe," nebo: "Pošlete tohle na úřad," a ona vyskočila, zavrtěla zadečkem napasovaným v minisukni a odpověděla: "Jistě, hned to bude."

Asi po měsíci mne začaly napadat jiné prosby. Přistihoval jsem se, jak na ní žádostivě hledím a na jazyk se mi dere: "Udělejte mě, prosím." Ona v mých představách zase zatřásla pozadím a stejně jako vždy svůdně zahlaholila: "Jistě, hned to bude." U fantazií jsem zůstal asi měsíc, než jsem si je začal přetvářet ve skutečnost. Byla divoká a já se jejího mladého těla nemohl nabažit.
Stereotyp se vytrácel. Prováděli jsme spolu tolik věcí… V sexu byla opravdu vynalézavá.

Věděl jsem, že to jednou přijde. Ženě neunikla moje častá nepřítomnost, zasněné pohledy a cizí dámská voňavka, která ze mě táhla. Hádky přerostly v soud a tahanice o děti. Nechtěl jsem si přiznat, že je všechny ztrácím. Manželka spor vyhrála. Sbalila si věci, popadla děti a odešla neznámo kam. Nenadálou situaci jsem zaháněl pomocí mé malé a šikovné sekretářky. Nastěhovala se ke mně.

Brzy na to jí povýšili. Ani jsem se nestihl pořádně vzpamatovat a stál jsem před oltářem, po mém boku ona. Nejistě jsem vyslovil to záludné slůvko - Ano.

Porodila mi holčičku. Život byl fajn. Měl jsem hezkou ženu, chytré zdravé dítě, střechu nad hlavou. Co jsem udělal, mi došlo asi po třech letech společného života. Můj starý kamarád se jménem začínajícím na S. se vrátil. Zase jsem popíjel kafe, chodil do práce a koukal na zprávy.

Bylo slunečné ráno a já šel do své kanceláře.
"Pane Svoboda?" ozvalo se za mými zády.
"Ano?" otočil jsem se a spatřil mého nadřízeného.
"Dneska k vám nastupuje nová sekretářka."

___________________________
Dvojku jsem dostala proto, že se tam moc často opakuje jsem.
Píšu to sakra v první osobě. Prostě tam sem tam jsem být musí. Ano, uměla bych se několika jsem zbavit, ale to by se hůř četlo. :/ Komu vadilo časté jsem, ať napíše do komentů, protože v tom případě se to musím odnaučit. Vám věřím, učitelce ne. :)