Leden 2009

Končím

6. ledna 2009 v 23:00
Podlehla jsem svým destruktivním choutkám, které už mě nějaký ten pátek pronásledují. Neruším to zde, jen sem už prostě nebudu nic psát. Přidám jednou měsíčně nějakou písničku, aby mě nezablokovali a bude to.

Důvody mám pro to celkem pádné, ale nesdělím vám je ze stejného důvodu, jako pozastavuji tenhle blog.

Nezoufejte. Budu někde jinde, pod jiným nickem, který vám neřeknu. Na jeho vymýšlení se hrozně těším. :) Rozhodně se na vaše blogy nevykašlu. Budu tam chodit. Třeba mě poznáte, třeba pro vás budu nový člověk, to záleží na vás a na mě.

Mějte se famfárově a ádios.

Naslouchejte příběhům

3. ledna 2009 v 2:38
Dneska jsem se šla osprchovat. Nic zvláštního, dělám to každý den. Jako obvykle jsem se svlékla, chvilku na sebe koukala v zrcadle a pak zalezla do vany.

Nepřemýšlela jsem nad tím, že mám malá prsa, velký zadek a beďar na bradě. Už dávno jsem se s tím smířila, nebo na tom našla výhody. Malá prsa jsou mnohem praktičtější na sportování, nebolí z nich záda, a když si zapomenete vzít na chatu podprdu, nemusíte při chůzi trpět. Mnohdy mi připadají i hezčí než prsa velká, a je mi jedno, jestli se mnou kluci nesouhlasí. Jsou to prostě moje prsa a já je mám ráda.

Vidíte, nechtěla jsem o tom mluvit a stejně jsem tomu věnovala celý odstavec. Dnes večer jsem přemýšlela nad vzpomínkami, které mám zapsané na těle. Snad nejvýraznější je moje boule (či hrbol, jak chcete) na nose. Nebyl tam vždycky. Do svých asi devíti let jsem měla rovný nosánek, stejně jako moje maminka, tatínek a bratříček. Když se na něj podívám, vybaví se mi všechny ty pády, které jsem utrpěla a při kterých jsem dopadla právě na něj. Nevím proč, ale často padám na nos. V té třetí třídě jsem ošklivě spadla z koloběžky, přímo na frňáček. To byl počátek mojí boule. Pamatuji si, že jsem na něm měla hodně dlouho strup a pak pár let jizvu, která postupně mizela. Dnes už není znatelná, ale ještě před pár lety jsem mela část nosu světlejší než zbytek. Nemohl za to jen pád z koloběžky. Nosem jsem ubrzdila na zledovatělém sněhu i boby. Schytal to při pokusu skákat šipku do metru vody a zrovna tenhle týden jsem na něj dopadla při snowboardování. Myslím, že tohle nejsou zdaleka všechny příčiny mé boule na nose, ale jako příklady to stačí. Nějakou dobu jsem si pohrávala s myšlenkou, že bych si ho nechala opravit, ale pak jsem jí zavrhla. Ne jenom proto, že jsem o tom viděla dokument a představa, jak mi hoblíkem odsekávají část chrupavky, mě lehce děsí. Ale moje boule je už mojí součástí, mým charakteristickým znakem, má svoji minulost, svůj příběh. Nebudu ho mazat jen kvůli tomu, že z profilu na fotkách vypadám blbě.

Pak jsem si všimla jizvy levé noze, na holeni. Dodnes tam je něco jako díra, zakrytá bílou kůží, která neladí s okolím. Musím se pousmát, když jí vidím. Hádejte, co tuhle velkou jizvu způsobilo.
Zarostlý chlup. Vím přesně kdy to bylo, kde to bylo, jak se mi tam dělala čím dál tím větší a bolestivější boule a jak jednou v noci praskla. Bylo to na táboře. Celé prostěradlo bylo od krve a já pak chodila na tůry s ošklivou dírou v noze, kam se zachytávali chlupy z tepláků, které jsem tehdy nosila. Bylo to nechutné, ale zároveň si vzpomenu na všechnu tu srandu, kterou jsem tam prožila.

Další je jizva na zádech. Největší a nejviditelnější ze všech. Bývalo tam znaménko. Bylo velké, líbilo se mi a nikdy jsem se ho nechtěla zbavit. Najednou doktor prohlásil, že je rizikové, udělal říz říz, zašil to, pak se to rozšklebilo a ejhle - máme tu jizvu, o hodně ošklivější než původní, mnou oblíbené znaménku, která mi tam určitě ještě hodně dlouho zůstane.

Mám podobně velké znaménko na hlavě, bezpečně ukryto ve vlasech. Je mi jedno, jak rizikové je, ale oholit se kvůli němu nenechám, tak ho tajím. Většina lidí má velké pihy nebo znaménka po těle a kolik z nich má rakovinu kůže? Já se prostě oholit nenechám!

Dále je tu plno dalších, skoro nepatrných jizev. Každá má svůj příběh, a kdybych je měla všechny líčit, byl by tenhle nesmyslný článek ještě delší, než už je.

Taky jsem zjistila, že snowboardovaní mě přišlo na opravdu nečekané množství modřin, šrámů a odřenin.

Jen jsem chtěla říct, že každé tělo vypráví nějaký příběh. Přečtěte si ho někdy.