Listopad 2008

Chumelí se chumelí

30. listopadu 2008 v 21:20 Já sám jásám
Jsem zpět.
Já vím, že vy nevíte, že jsem byla někde pryč.
Tak vám to říkám. Sice trochu opožděně, ale lepší pozdě, než-li nikdy.
Vlastně je to jedno.
Zkrátka, byla jsem na horách. Zjistila jsem, že naše kadibudka smrdí pořád stejně (ne li hůř) jako minule, pavouci se nějak moc rychle množí a zima je opravdu svině. Zvlášť, když zlobí pojistky.

Ale snowboardování bylo fajn. První den jsem jen seděla uprostřed svahu a kníkala, že mi to nejde, že jsem to všechno zapoměla, že upadnu a umřu a že mě bolí nožička a že to jako teda ne.

Druhej den jsem donutila mamku, abychom jeli na sjezdovku s lanovkou, jelikož na té mě nebolí nožička. A hle, jak mi to šlo. Dokonce mě to začalo opravdu bavit. Tak jsem jezdila a pokoušela se (ne moc úspěšně) nebourat do ostatních spolulyžařů a spolusnowboardistů.

A bratříček prozradil mé mamince, že píšu slash.
Prevít jeden. Navíc to bylo na lanovce a já nemohhla dělat nic jiného, než mu zacpávat pusu a mlátit ho do helmy (což se neukázalo jako moc efektivní).
Maminka jen prohlásila, že homosexuálové jsou dneska nějak v módě, a že je jí jedno, co píšu.

He?
Ha!

Thanksgiving

27. listopadu 2008 v 21:54 Já sám jásám
Rekord se stal!
Tenhle blog existuje jeden den a už na něm bylo přes 30 000 lidí!
Ok, tak přeci jen nemůžu ty dva předchozí roky úplně vymazat, já vím.
Taky si uvědomuji, že mám bliky. Těch 30 000 jsem překročila asi už o něco dřív, ale já se na návštěvnost moc nekoukám.

Takže, když už mají ti amíci takovej pěknej svátek, vám všem děkuju. :) Připijme si na dalších 30 000!

Zase mě to začíná bavit. Prohlásím to tu za nové a hle - už to jede. :) Správně jsem se rozhodla.

V Mechanickém Pomeranči zrovna hlavní hrdina Alex znásilnil dvě desetileté holčičky.
Chorošná kniha.

Jarvis Cocker - Don't Let Him Waste Your Time

26. listopadu 2008 v 22:29 Hudba
Písnička teda nic moc, taková uspávací, ale to video...
Jen jsem s vyvalenýma bulvama přemýšlela, jestli se mám rozesmát nebo ne.
No, nakonec jsem se rozesmála.



Mechanika

26. listopadu 2008 v 22:00 Já sám jásám
Fajn. To menu nemám ani jeden den a už se mi přestává líbit.
Upřímě, vám se to líbí?
Jako, je to hezký, jen si nemůžu zvyknout.
Chtěla bych vám k němu dát návod, ale asi ho zruším dřív, než začne něo pořádného obsahovat.

Mám hlad, ještě jsem se neučila bolí mě hlava a za hodinu začíná Plastická chirurgie s.r.o.

Dnes jsem si půjčila jednu převelice zajímavou knížku a to Mechanický Pomeranč. Shlédla jsem totiž film. Na poprvé jsem byla spíš znechucena, na podruhé mi došla celá ta myšlenka a začalo mi to připadat geniální. A jelikož jsem člověk rád věci zjišťující, začala jsem si o tom něco zjišťovat. Což vedlo k tomu, že jsem se dočetla o tom, že kniha je ještě lepší než film.

Tak tu sedím a koukám a pokouším se porozumět podivnému slangu, kterým jsou popsány hrůzné scény, které kniha obsahuje.

"Nesměl se tam prodávat chlast, ale neexistoval tehdá ještě zákon, aby nemohli strčit nějaký buči do starýho mlíka, takže ste to mohli drinkat se syňágou, toldou nebo hňápcem nebo s pár jinejma bučima, který vám poskytli nádhernou chorošnou čtvrthodinku, ve který ste oslavovali boga se všema svatejma a andělskejma chórama, který ste klíďo strčili do kapsy a v hedce vám při tom vypalovaly rachejtle."

- to je ale hezká věta, což?

Začínám

26. listopadu 2008 v 18:12 Já sám jásám
Tak a je to tu.
Přede mnou se objevuje nová, čistá stránka. Nový začátek. :)

Ahoj. Jsem stále Laivine. Nebudu si kvůli svému vyšinutí mysli a potřebě radikální změny měnit i nick.
Moc se nelekejte.
A pokuste se pochopit menu. Projevila se u mě totiž další potřeba - být originální. Podobné menu jsem nikde jinde nezahlédla.

Zatím se loučím, brzy něco přidám. Vlastně, co já vím. Přidám, co mě cvrnkne do ucha.

Minulost

26. listopadu 2008 v 16:07
Co bylo, už není, ale nechce být zapomenuto.


___MOJE TVORBA___

_______BŮŽCI_______

______OSTATNÍ______

Nový začátek

24. listopadu 2008 v 15:43 moje žblepty
A za měsíc jsou vánoce, za měsíc jsou vánoce, tralala, tralala...
Doufám, že dostanu elektriku, jsem do ní úplně zblázněná. Celé dny nedělám nic jiného, než že čtu hudební fórum, hledám si co nejvíc teorie, učím se co nejvíc na akustiku, prohlížím si nejrůznější modely a koukám na youtube na kytarysty.

A co jinak? Jinak jsem si vypěstovala určitou averzi vůči tomuto blogu. Nemám ho ráda. Nevím, jak se to stalo, ale je to tak. Připomíná mi mě. Mé staré já, které se ale chce změnit. Mám potřebu být nová Laivine. Tenhle blog začínal klasicky, jako dilinský růžový kontejner na obrázky a pixelky. Postupem času, jak jsem rostla, jsem pochopila, že to je na nic a začala sem přidávat něco o sobě. Potom tu byla éra House, kdy jsem psala povídky jak divá a teď?

Teď se zajímám o jiné věci. A mám pocit, že tenhle blog nemůžu přispůsobit tak, abych tu o nich mohla psát. Mám tu staré internetové známé a nechci je mýchat s novými, i když sem občas některý zabloudí.

Hlavním důvodem je to, že se bojím. Bojím se, že by staří kamarádi nečetli to, co bych psala. Že by odešli. Nechci o vás přijít, vážně ne.

A zároveň nechci tenhle stupidní blog, který se ve své poHouseovské době stal jakýmsi místem, kde jsem se chlubila, dávala jsem průchod svému egoismu a psala stupidní články o stupidních věcech.

Moje staré já samo sebe milovalo. Jenomže se chci změnit. Myslím, že už jsem se změnila. Není to vidět, nikdo to nepozná, ale já to cítím. Přemýšlím o sobě jinak. Realističtěji.
Ale stále se miluji a stále jsem narcistka.

Proto jsem došla k jednomu zásadnímu rozhodnutí. Nesmažu to tu, ani si nezaložím nový blog. Ne. Udělám z tohoto starého naprosto nový. Tahle stránka se vždycky vyvíjela společně se mnou. A stále bude.

Proto vězte, že chystám změnu. příjde dřív, než si myslíte (pokud už nepřišla) ...

Hasta luego, amigos!

Kostlivčí zástěru bych taky chtěla

19. listopadu 2008 v 22:24 Moje obrázky
Tady máte jednoho idiota s kytarou a koslivčí zástěrou. Po nařčení z toho, že jsem děsnej egoista (jako že jsem) jsem to nechtěla zveřejňovat, ale ani se mi sem nechce nic psát. To víte, mám deníček. Tak aby to tu moc nespinkalo.

Teoreticky by to měl být můj oblíbenec Frank Iero.
Tady má vážně idiotské vlasy... ale to tak měl na fotce, za to já nemohu.


Přístroje útočí!

13. listopadu 2008 v 23:15 moje žblepty
Kam ten svět spěje?

Dneska jsem přišla do kuchyně. Vedle starého koše bylo podivné stříbrné cosi, co jemně blikalo. Nevšímala jsem si toho. Netušila jsem, co to je a můj mozek se příliš zaobíral kručením v žaludku, než aby to v něm vzbudilo zvědavost.

Jenomže pak mi maminka ukázala, na co to je. Přišla k tomu a maličko mávla. Stříbrné cosi zablikalo zeleně a rozevřelo svůj chřtán dokořán, aby se do nej mohl vhodit odpad. Šokovaně jsem hleděla na automatizovaný odpadkáč a říkala si, proč kurva vyrábí něco takového. Vždyť nění tak těžké nohou šlápnout na šlapku a otevřít víko nepatrnou silou, vyvinutou našimi svaly. Ne. Už není třeba, teď je tady blikací robot - odpadkáč, který vám řekne, když je koš plný, zabliká na vás a pak vesele otevře a zavře ústa.

Přijde mi to komické. Možná proto dneska neustále něco spotřebovávám, abych pak mohla vyhodit obal. Pokud ho neroztřídíme.

Proč máma nekoupila třídícího robota? Ono hrabat se v tejden starých kartónech od mléka a džusu, upatlaných plastových misek od salátů a páchnoucí sklenice od hořčice není nic moc.

Taky kolem vás začaly oživovat nejrůznější přístroje? Nedávno maminka koupila i novou troubu. Mám pocit, že se to víc podobá obřímu mobilu. Tolik funkcí... Inteligentních programů... Sama od sebe se zapne, vypne, nebo mi něco oznámí... Mluvit ještě neumí, zato má ale moc pěknej displej, na který mi píše vzkazy. Jednou jsme si ale nerozumněly a já v domnění, že chce vybouchnout, běžela vzburcovat mámu, že to mikrovlní, i když tam nic není, že to bouchne, že všichni umřeme a že mě to nechce poslouchat a nereague to na mačkání tlačítka stop.
Nato jsem byla lehce podrážděnou matkou poučena, že se pouze chladí a že neumřeme.

Od kdy se prosím vás trouby chladí???

A myčka už na mě mluví taky. Já se v té kuchyni normálně bojím. Ještě štěstí, že lednička je pořád ještě dvacet let stará. A to jen díky tomu, že je zasazena v poličkách a že teď už se vyrábí širší a nám by se tam nová nevešla. Každopádně, až na mě jednou zařve: "Došlo mlíko! Došlo mlíko!" tak se půjdu zahrabat. Mám neblahé tušení, že na mě tohle bude řvát za ne zas tak dlouhou dobu. :/

Svět je malý a o náhody tu není nouze

8. listopadu 2008 v 17:03 moje žblepty
Byla jednou jedna existence, a ta existence byla má. I vydala se do Rock café na křest prvního cédéčka Fake Tapes. Bylo to moc hezké, zaskákala si a dostala sprchu šampaňským a ještě něčím (zřejmě vodkou). Po skončení juchání v kotli potkala jednoho chlapce, se kterým měla tu čest kydat hnůj na koňském táboře ve vísce Vratkov, nedaleko o něco vetší vesnice Sedlec-Prčice. (Ve skutečnosti s ním nekydala, pouze se schovala a chudák vidlák to musel vykydat za ní.) Překvapena touto neuvěřitelnou náhodou, že zrovna toho zde spatřila, jala se zakoupit džus k baru nahoře. Tam si to přikráčel jistý mladík, kterého nikdy v životě neviděla (a její přítomná nej kamarádka také ne) a řekl: "Ty jsi Jana. A ty Kristýna."
Po chvilkovém šoku, kdy přemýšlela, jaký typ věštce to je a zda li má křišťálovou kouli, nebo jen tarotové karty, byla vyvedena z omylu. Nebyl to kouzelník, nýbrž obyčejný smrtelník, který čte můj blog.
Po neúspěšném hledání lopaty, kterou by se mohla prohrabat do bezpečí klokany obývané Austrálie, si koupily nápoje a šli si povídat.

Celý tento večer byl úžasný. Jediná věc, která to kazí je, že utratila 200, které potřebovala na el. kytaru, takže bude muset počkat do prosince, kdy zase dostane kapesné. A nebude už moc nikam jít. :(

Zazvonil zvonec a pohádky je konec.
...
Teprve teď si uvědomuji sílu internetu. Vždyť mě si může vyhlédnout na lidech nějaký úchyl, jít na můj blog, přečíst si, že někam jdu (když to sem kráva blbá napíšu) a vesele mě znásilnit za keříčkem. No, už je to dýl, co jsem si z profilu na lidech smazala odkaz na tento blog, ale jak vidím, za tu dobu na mě kdekdo přišel. Bojím Bojím...
Ale mám radost, že jsem taková slavná. Už mě lidi normálně poznávají na ulici! :) (skoro)

Být či nebýt

5. listopadu 2008 v 19:50 Strasti doktora House
Tak nějak jsem chtěla něco psát, ale neměla jsem náladu na úchylárnu. I vzpomněla jsem si na doby, kdy jsem psala House povídky. Tak jsem to po dlouhé době zase zkusila. Výsledek posuďte sami.
________________________________________
Už několik hodin zíral do zdi a studoval její strukturu. Nikdy si nevšiml, kolik flíčků na ní je. I stěny lžou. Vždycky jí považoval za bílou, ale nic není tak, jak se na první pohled zdá. Zrovna když se začala jeho mysl ubírat jiným směrem, a to uvažováním o tom, jestli je lepší se sjet, opít, nebo zkouřit, někdo ho vyrušil.
"Ahoj Housi." zaznělo prostě z Wilsonových úst. Nevěnoval tomu žádnou pozornost, jen mlčky zavrhnul možnost zkouřit se. Došla mu tráva.
"Housi…" otráveně zopakoval pokus si získat alespoň nepatrný kus jeho vnímání, ale nepodařilo se mu to.
"Co se stalo?" Nic, žádná reakce. Netušil, že mezitím jeho přítel stihl zavrhnout drogy. Není blázen, nechce se zabít a v tomhle rozpoložení by se mu to mohlo nedopatřením povést. Zbývá tedy alkohol. Ano, několik lahví má doma ve skříni, za košem s golfovými holemi. Golf… Už hodně, hodně dlouho nehrál golf.
"Housi, máš poslední šanci něco říct, než tě opustím." rezignoval Wilson a chystal se odejít.
"Má život vůbec nějaký význam?" zaslechl. Otočil se a podíval se na House, zahánějíc nově nabytou představu Hamletova 'Být či nebýt.'
"Lidi se rodí, stárnou, umírají. Nemají žádný význam. Prostě jen chodí po naší skomírající planetě a dělají bordel." zasmušile přemítal.
"Ale dohromady něco dokážeme."
"Dohromady…" zamyslel se. "na jednom lidském životu nezáleží."
Chtě nechtě, musel si Wilson přiznat, že něco není v pořádku. Nebyla to žádná zvláštní situace. Měl prostě špatnou náladu, to se stává. Jenomže tady za tím bylo něco jiného. "Co se stalo?" opakoval svojí předchozí otázku.
"Zabil jsem jí."
"Koho?"
"Pacientku." Nastalo tíživé ticho. Ani jeden nebyl schopen mluvit. House proto, že se zrovna zarputile pokoušel vysvětlit, jakým způsobem mohl udělat tak fatální chybu. Wilson mlčel, protože jeho mozek se začal podobat systému Windows. Momentálně zamrzl.
Po chvilce, nutné k restartování, mu to došlo.
"Tys zabyl pacienta?!"
Gregory House se prostě musel uchechtnout. Ač nevěřil, že je toho momentálně schopen.
"Jak se to stalo?" žádal vysvětlení jeho kamarád. Jediný, kterého má. Nebo měl.
"Dal jsem jí moc morfia."
Další vlna ticha zaplavila místnost, obývanou dvěma doktory. "Tys… ty…" koktal ten šilhající. Nevěřil tomu.
"Měla bolesti. Křičela." Jakoby to snad bylo dostačující odůvodnění jeho skutku. Začal si nevědomky třít nohu, ve které chyběl podstatný kus svalu a která ho neustále bolela. Po dlouhé době si jí zase začal uvědomovat.
Jen stěží se dokulhal do svého bytu. Nahmatal v kapse svého kabátu klíče a otevřel dveře. Jeho nepravidelné kroky okamžitě zamířily k tolik známé skříni.
Vyhodila ho. Nemyslel si, že by toho někdy byla schopna, ale mýlil se. Zase. Opravdu věřil tomu, že přehlédne jeho vraždu? Že mu jen nějak znepříjemní život, ale nechá ho dál dělat svou práci, pro kterou žil? Musel se hořce pousmát své naivitě. Nevěděl, kde se v něm vzala. Povzdechl si a otevřel ten kus nábytku, který otevřít chtěl.
Spatřil ho okamžitě. Koš s golfovými holemi. Se Staci často hrál. Pamatoval si, jak se jednou snažila dopravit míček do jamky, ale vždycky jí o pár milimetrů minul. Dohánělo jí to k šílenství.
Nejdřív naivita, teď nostalgie. Co přijde příště? Pokusil se vytěsnit z hlavy myšlenky a koš vyndal. Jenomže za ním nebyly láhve s kapalinami, poskytujícími blahodárné zapomnění. Ležela tam pouze zbraň. Myslel, že už jí dávno ztratil. Upřímně, doufal v to.
Nejsem blázen, nechci se zabít - prolétlo mu hlavou.

čtu, čteš, čte, čteme, čteš, čtou (y nueva apariencia)

4. listopadu 2008 v 19:06 moje žblepty
To je tak hrozné...
Lidi mi čtou povídky. Pořád. Stále a stále se objevují noví a noví lidé, kteří objetují čas a přelouskaj je.

Achich ach. Mám chuť je všechny smazat. Ne, že by mi tak kleslo sebevědomí. To ani náhodou. Jenom jsem se za dobu, co je tady nezveřejňuji, podle mě o dost zlepšila. Teď si o mých schopnostech děláte obrázek podle těch rok starých. Já jsem už ale lepší...

No tak vidíte, sebevědomí žádné ztráty neutrpělo. :)
Ale zveřejnit ty nové mě nedonutíte. Ještě byste si o mě pomysleli bůh ví co a přestali byste číst cokoliv z tohoto blogu. :p

Mimochodem, asi je tu nový design. ASI proto, že se mi neukazuje. Pořád na mě čumí můj šneček. Uvidím, jestli se to někdy uráčí změnit. Co vy, je to tu jiné? Je to tu černé? V tom případě je to tu tak správně. Ale zase se sem musí nakvartýrovat to záludné asi. Protože si to nemůžu zkontrolovat a i přes zjevnou jednoduchost designu, může tu být nějaká chyba.

A proč ta náhlá změna? (pokud skutečně nastala)

Protože kdykoliv jdu na tenhle blog, tak se mi nějak zhorší nálada. Normálně jsem vytlemená, ale když chci napsat článek, napadají mě samé smutné věci. Když chci ukázat nějakou písničku, líbí se mi jenom depresivní. Třeba se to radikální změnou na černou zlepší.
Já vím, divné, ale proč ne? :)

AMF

1. listopadu 2008 v 12:14 moje žblepty
Alej Music Fest navždy...
Páni, to bylo super. Včera jsme šli v obvyklé soustavě (Já, nejlepší kamarádka a kamarád bodyguard) na koncert, kde vystupovali kapely z naší milované školy.
Máme super spolužáky. Tak jsem se nebavila už hodně dlouho. A žádné pivo jsem k tomu nepotřebovala. (že, Jani?) Potkala jsem i nějaké členy našeho učitelského sboru (Růžička tam balil starší studentky... jakoby mu nestačilo, že už s jednou chodí. Nebo že by chodil s více studentkama? Rozhodně nechápu, co na něm vidí.)
Zjištění, že můj bývalý doučovatel na chemii hraje na basku, bylo celkem šokující. Přišlo mi to vtipný, jak tam hopskal na pódiu. Ale hráli pěkně, kluci.
U Krokosvorky jsme si s Janou hezky zaskákaly, ale bohužel až u poslední písně. To jsme si vynahradili, když hrála Skalená Treska. Všichni se nahrnuli k pódiu a začali skákat a vrážet do sebe a osáhávat se a mávat rukama... Byla to děsná prdel. Sice jsem si prokousla jazyk (mám v něm přesně 6 dírek. 2 velké od špičáků a 4 malé od... těch ostatních zubů) a posléze i odřela kolena, když jsem vysílením padla na zem, ale vůbec mi to nevadí.
V tomto chumlu se vyskytoval jeden starší hoch, který mi nejdřív děsně nenápadně sahal na zadek a pak po mě pořád koukal. Sice měl strniště, ale ty jeho oči... jé
Třeba ho někdy potkám na chodbě.
Skákala jsem a smála se vedle spolužáků ze třídy, se kterými se vůbec nebavím. Nevím, kam všude jsem sáhla Němcovi... a nechci to vědět...

Hnedle bych si to zopakovala. Škoda, že další bude až za rok. (Fňuk)