Září 2008

Kytarové dilema

30. září 2008 v 15:27 moje žblepty
Lidi, jsem v háji. Dneska jsem přišla ze školy a na mě v předsíni čekalo milé překvapení. Kvalitní pevné pouzdro na kytaru. To ovšem nebylo všechno. Když jsem po svolení mamky pouzdro otevřela, našla jsem v ní nádheru. Elektro-akustickou kytaru. Drahou, nádhernou, téměř novou, černou kytaru. Okamžitě jsem šla na ní hrát do pokoje. Jenomže pak nastal problém. Tuhle kytaru můžu mít k... vánocům. Jenomže já chci elektriku. To je můj sen. Ale... Pak nebudu mít žádnou akustiku. Tu co mám musím vrátit a tahle je tak dokonalá... Jenomže obě mi rodiče k vánocům nedají ani omylem. Mamce jsem sdělila mé dilema. Když jsem jí pověděla o mém snu, elektrické kytaře, pochybovačně zvedla obočí a začala mi říkat, že to je bylbej nápad, že to stojí hromadu peněz, je na to potřeba bůhví jaká technika, kam to strčím a co s tím vůbec budu dělat a že si to teda jako mám domluvit s tatínkem. Stejně tatínek poslouchá maminku, takže je to nanic. Když nepřesvědčím mamku, přesvědčit taťku nemá moc smysl. I když poslední dobou se táta naučil bránit... Za pokus to stojí. Přeci jen, jsou to tátovy peníze, za které by mi ji případně pořídil.
Každopádně - buď budu mít elektriku, nebo akustiku. Já chci obě. Na akustiku už něco umím a vím, že mě to hrozně baví. Elektriku jsem v životě nedržela v ruce. Není tam ta jistota. Zase ale bych jí chtěla víc... uuu. Co teď?
Příjde mi trošičku škoda, abych měla tak drahej nástroj na domácí brnkání. Tahle kytara je pro profíky, já nikdy nevyužiju její možnosti. A sice se to dá připojit k bedně, ale těžko s ní budu rockčit na pódiu. Někdo jinej by z ní měl větší radost...
Proč mi nemohli do předsíně strčit tu elektrickou???
Uhm. Kurvík. Poradit, prosím.

Kytára

29. září 2008 v 23:28 moje žblepty
Našla jsem jí. Našla! Jó! Dneska jsem kecla k netu a hledala si kytaru. Rozhodla jsem se, že si jí budu přát k vánocům. Prostě budu! Když si nebudu přát nic jiného, nezbude jim jiná možnost, než mi jí koupit. Oh, je dokonalá.
Je krásná. Je všestraná. Je dobrá pro začátečnáky. A ta cena...
Oh. Zamilovala jsem se do ní. Musím jí mít!
A bude ze mě guitar hero!
Celej den si o el. kytarách čtu. Docela věda. Musím si v knihovně půjčit nějaké knížky a budu studovat. Pak půjdu na Alej mucis fest, okouknu tam spolužáky, co hrajou, a pak z nich vytáhnu co nejvíc rad a mouder.
Jen se vůbec nevyznám v té technice okolo. Přečetla jsem něco o kytarách jako takových, ale co je to kombo a podobný věci mi nelezou do hlavy. Vím, že ta kytara by měla mít nějakou bednu, a že na její kvalitě taky hodně záleží, toť vše.
Ale já se to všechno dovím. Vydupu si kytáru, nabrnknu si nějakého šikovného kytaristu, kterej mi pomůže se vším okolo a budu hrát. Na akustiku hraju každej den, hrozně mě to baví. A na elektriku jsem už celá nadržená. :) Jéé
Tak, tady je můj sen: Ibanez SA120BK
Tahle se mi líbí, je cenově dostupná (Je levnější než můj mobil, takže předpokládám, že by mi jí rodiče mohli koupit.) a navíc je dobrá tak nějak na všechny styly. A já si nejsem jistá, jaký bych chtěla hrát. Líbí se mi punk, rock, hard-roch, symphonic-metal... Musím se rozhodnout až podle toho, co mi nejvíc bude sedět při hraní. A v recenzi jí vychvalovali. :)

Že je krásná? Boží...
Právě jsem se koukala... tak to kombo k tomu stojí minimálně dalších 5000. Huh. Nevíte někdo, co přesně je to kombo? To je jako ta bednička? A nestačí mi jako naprostému začátečníkovi jenom kytara a trsátko? Že bych si bednu přála až k narozkám. :)

Jiný

25. září 2008 v 17:53 Jednorázovky
Nemá to žádné odstavce, jednoduše proto, že se mi to nechce nikde utnout. Je to jeden myšlenkový pochod, bez mezer. Buďto se v tom nějak zorientujete i bez nich, nebo to nečtěte. Jen jsem měla potřebu napsat něco neúchylnýho. A pak mi došlo, že neúchylné věci bych tu mohla zveřejnit. Už dlouho tu ode mě žádná povídka nebyla.
....................................................
Seděl jsem na parapetu a zíral dolů na ulici. V matném světle pouliční lampy se míhali lidé, jako zbloudilé listy opadané ze stromu, které unáší vítr jistým směrem. Zachumlaní ve svých bundách, s očima upřenýma před sebe. Nevnímali nic okolo, nevnímali ostatní. Jenom kráčeli v šeru večera do svých vyhřátých domovů. Byli stejní. Stejně zamyšlení, stejně neteční k okolí. Stejně uzavření ve svém světě, do kterého patří. Všichni někam patří. Každý by měl mít svoje místo. Tak proč já ho neznám? Proč den co den večer koukám z okna a přemýšlím nad osudy cizích lidí, kteří mají své problémy a své radosti? Proč mi něco říká, že nikam nepatřím a ani nebudu. Jsem sám, opuštěný, a nikdo mi nemůže porozumět. Nikdo se nezajímá o toho tichého kluka v rohu, který potají pozoruje svoje spolužáky. Ne spolužačky. Při té představě jsem se zastyděl. Jsem špinavý, nehodný pozornosti. Zahnal jsem slzy, které se mi tlačily do očí, a znova se zaměřil na chodník pod mým oknem. Malá babička se trmácela s holí k autobusové zastávce. Měla strhaný obličej, do kterého bylo zapsáno tolik vzpomínek a zážitků. Každá vráska měla svůj skrytý význam. Celá její osoba jakoby vyprávěla příběh. Co asi všechno prožila? Kam jde? Proč si jí nikdo nevšímá, proč jí nikdo nepomůže. Na chvilku se zastavila před lavičkou, na které posedávalo pár mladíků. Nepustili ji. Viděl jsem, jak se jí zimou klepou vyhublé nohy a jak se opírá o svou hůl. Ale oni to neviděli. Nevšímali si jí, žili ve svém vlastním světě, obklopení kamarády. Přitáhl jsem si kolena k bradě a opřel se o sklo. Nic z toho nedávalo smysl. Celý svět je špatně, takhle to nemá být. Tady žít nechci. Stařenka zmizela v autobuse. Zavřel jsem oči a představil si, že taky někam odjíždím. Někam daleko. Autobus trochu drncá a veze mě do jiného světa, do toho správného, kde láska není hříchem, ať už milujeme kohokoliv. Kde lidem nevadí, že se někdo odlišuje. Kde se zajímají o to, jací jsme, a neodsuzují nás. Jenomže tam žádná hromadná doprava nejezdí. Tohle místo je jen v mé hlavě a tam taky zůstane. Navždy, jako bláhový sen. Rozevřel jsem víčka a nechal záři, aby mě na chvilku oslnila. A v ten moment jsem ho spatřil. Šel pomalým, ale i přesto energickým krokem. Rozhlížel se kolem. V očích se mu odrážely reflektory projíždějících aut. Zastavil se. Až po chvilce mi došlo, že kouká na mě. A že já na něj. Usmál se. Všiml si toho kluka, kterého si nikdo jiný nevšiml. Zvedl jsem koutky úst a podivil se, jaký to je pocit, usmívat se. Nevím, co mě to popadlo, ale zamával jsem. Se zatajeným dechem jsem sledoval jeho gesto. Trhnutím hlavou naznačil, abych vyšel ze svého doupěte. Doma jsem v bezpečí, ale on chtěl, abych ho opustil. Když jsem se nehýbal, naznačil to znova, tentokrát i rukou. Naposledy jsem se mu podíval do očí. I na tu nemalou vzdálenost jsem v nich rozeznal veselé jiskřičky. Přestal jsem si objímat nohy, natáhl je a seskočil z parapetu. Vstříc novému světu, který by se mi mohl otevřít.

Tough

23. září 2008 v 19:29 moje žblepty
Jako správný magor jsem si dneska našla něco o piercingu do rtu. Hodně se mi to líbí a tak nějak jsem o tom začala uvažovat. Navíc myslím, že by mi dost slušel. :)
Když jsem se přebrodila odkazy na obchody s piercingama a pokochala se nějakýma fotkama, přečetla jsem si jeden článek.
Zubaři zjistili, že při nošení piercingu ve rtu dochází k stahování dásní, odhalují se krčky a po nějaké době se dost dobře může stát, že vám začnou vypadávat spodní zuby.
Achich ach. Už tak mi jich v držce celkem dost chybí. Nemáte někdo pierc ve rtu? Že byste mi to mohli vyvrátit.
Já si pořídím nějakej umělej. A je to. :)
Pak jsem ještě šmejdila na stránkách o tetování. Zase se tam vetřel nějakej člověk, kterej měl nutkavou potřebu mi tetování zošklivit. Nepodařilo se mu to, pořád se mi to líbí. Akorát si ho asi nenechám udělat.
Kurvík, proč jsem tak snadno ovlivnitelná? Zuby potřebuju, a jako člověk, kterému se všechno brzo okouká, který má rád změny a sám se často mění, pro mě asi není tetování vhodné.
To je důvod přítomnosti lihovky, která leží vedle mě. Jde se do akce, potetuju se sama. (doufám, že máme někde líh, kdyby se to posralo...)
Pokusila jsem se si vyrobit pierc z kancelářské svorky. Neúspěšně. Pche.

Úhel

22. září 2008 v 19:21 Moje fotografie
Celý den sedím na posteli, v ruce kytaru a hraju. Dneska jsem dostala svou první známku, je to koule. Zítra si to můžu opravit. Ale já se neučím, já hraju. Šíleně se mi to líbí. Už se nemůžu dočkat, až začne ten kroužek. Konečně se budu moct zdokonalit. :)
No, a protože vás celé dny krmím svejma žvástama, tak jsem se rozhodla sem strčit nějaké fotky. Ať je taky trochu změna, že. :)


Au

21. září 2008 v 19:38 moje žblepty
Tak jsem to přežila. Snad. Asi jo. Ale bylo to hrozné.
Samozřejmě jenom pro mě. Nejdřív mi dal perníkové srdce, včera byl na nějakém posvícení. No, měla jsem radost, poprvé mi někdo dal perníkové srdce, navíc mi dochází čokoláda, tak bude co mlsat.
Procházeli jsme se. A za ručičku. ÚÚÚ To bylo taky něco. On se zeptal, jestli může. To jsem měla říct, že ne? Tak jsme se drželi za ručičku. Teda, jako nic moc.
a) se mi potila ruka
b) hrozně divně chodí. Dělá dlouhé kroky, takže se tak jako kymácí. A jeho ruka taky. Prostě jsme měli úplně jiný rytmus chůze, takže to bylo takový nepohodlný.
Ale jo, tak nějak jsem to skousla. Pak jsme si sedli na lavičku. ÁÁÁ, ono mě to obejmulo kolem ramen. Nic jsem neříkala, jen jsem se pokoušela zklidnit. Tak jsem tam jen tak seděla, nevěděla co říct a koukala do země.
Pozvání do čajovny byla úleva. Tam budeme sedět proti sobě. Žádné ručičky a obímání... Zaplatil mi drahý čajček a já ho spokojeně (a samozřejmě mlčky) cucala. Po dějaké době bylo docucáno. Tak jsme se procházeli po Petříně a já nějak šikovně a nenápadně ukončila naši schůzku. (zatím vždycky všechny zchůzky ukončuju já...hmm) A pak to přišlo. Rozloučení.
Když mě tak nějak objal, tak jsem úplně ztuhla a nebyla schopna se hejbat. On se přibližoval... a já udělala první věc, která mě napadla. Pevně jsem sevřela rty.
Bože, jak malá. Prostě jsem tam stála a držela rty pevně u sebe, dokonce jsem se pro jistotu do nich zevnitř ještě zakousla. Všiml si toho.h
Á, to bylo tak trapný! On naštěstí rychle zareagoval a políbil mě jen na tvář. Pak žbleptal něco o tom, že není nutné se hned líbat a že chápe, že když nemám s klukama zkušenosti, že si nejsem jistá atd. Pak mi nabídl, že kdybych s ním chtěla chodit, že by byl moc rád.
A já? Já řekla, že nevím, že si teda jako nejsem jistá. Hodila jsem kukuč: fakt promiň, třeba někdy jindy a rozloučila se.
Au

Pomoc!!!

21. září 2008 v 15:17 moje žblepty
Né! zachraňte mě! Za půl hoďky, ani ne, musím. Pryč. Tam. Tam, kde se znova setkáme. Podruhé. Jdu se ujistit, že to nepůjde. Nebo znejistit. Ale bojím se. Hrozně. On je do mě zamilovanej, to je jistý. A bojím se, že se mě pokusí políbit. Bože, ne. Nechci. Ne, s ním ne. Poprvé to musí být s někým, koho miluju.
Takže ne s ním.
Co když neuhnu? Co když ho nestihnu odstrčit? Nebo co když jo? Co pak? Co on? Co já?!
Lidi, to nedám. Ale já tam musím...
Modlete se za mě. Prosím, bože, ať jsem stále nepolíbená. Dneska by mi to zas tak nevadilo.
Zabít. Zabít mě. Takhle to nejde.
Jsem v háji.

Rybičky (neřežte mě)

17. září 2008 v 22:17 moje žblepty
Tak jsem dneska byla s Blondýnem. Byl milej, hodnej, super, opravdu na něm bylo vidět, že se mu vážně líbím. Jak po mě koukal, jak byl nervózní...
Jsem zasraná svině, která neví, co chce. Protože já si ho dokážu představit jako kamaráda. Jako moc fajn kamaráda. Ale když mě doprovodil skoro až k domu a řekl: "Můžu ti dát pusu?" tak jsem málem nadskočila úlekem. Naštěstí jenom na tváře a i tak to bylo šíleně neohrabaný a pro mě trochu... ne že nepříjemný. Ale... Ten úsměv, co měl na tváři, když se odtáhl, se mi napodoboval těžko. Víte, jak se říká - přeskočila jiskra? No, tak tady nepřeskočila. Alespoň z mého pohledu.
Přitom je to tak super kluk! Není to sice bůhví jakej krasavec, ale...
Kurva! Bylo by mnohem jednoduší, kdybych se do něj alespoň trošičku zakoukala. :(
A problém je v tom, že se mě zeptal, jestli bychom nemohli někam zajít v sobotu. Ano, mohli. Jenomže on od toho čeká něco víc. Jak ráda bych sdílela jeho pocit. :(
Nejsem lesba?
NE! (zařvu s pusou plnou slin při pohledu na svojí plochu)
Aspoň že tak.

Rande

15. září 2008 v 20:34 moje žblepty
Rozloučím se s Janou a nervózně se obrátím. Vyrazím směrem k metru. Jako obvykle trochu sklopím hlavu, aby mi padaly vlasy do tváře. Cítím se pak líp, a taky vím, že mi to víc sluší. Moje kroky se zastaví. Stojím uprostřed metra a rozhlížím se kolem. Je jasné, že tu ještě není, jsem tu 10 minut předem. Jak blbej zoufalej nedočkavec. Moje ruka zajede do kapsy bundy a vyndá mp3. Prsty, čouhající z rukaviček, začínají trochu neohrabaně rozmotávat sluchátka. Sednu si přitom na lavičku. Přede mnou stojí parta nějakých kluků, všímám si jednoho sympatickýho blonďáčka, který po mě pokukukuje. Neberu ho na vědomí, rozvážu všechny šmodrchly a stoupnu si. Nervózně chodím sem tam do rytmu hudby. Hned mi je líp. A blonďák pořád kouká. Usměje se a já mu úsměv oplatím. Po chvilce najednou stojí vedle mě. Překvapeně vypnu mp3. "Ahoj, Nedala bys mi svoje číslo?" usměje se zase. Kurvík, teď když mám rande? Ale on je vážně pěknej... a to rande je první... Začnu mu vysvětlovat situaci. Že tu čekám na nějakého kluka, od kterého jsem vyloudila číslo minulý týden v metru. Jemu to asi moc nevadí. Rozhlížím se kolem a po chvilce váhání mu dávám svoje číslo. Jakmile ho dořeknu, vypadne ze mě: "Padej, rychle." a zašklebím se. On vezme kamarády a odchází. To by byla opravdu prekérní situace, kdyby mě tu viděl, jak dávám číslo nějakému cizímu klukovi. S velmi pozvednutým sebevědomím se o něco méně nervózní podívám na hodiny. Už by tu mohl být. Přichází s necelým desetiminutovým zpožděním. Jakmile se vidíme, začne něco mlít. A hubu nezavře až do konce, já se téměř nedostanu ke slovu. Nejdřív mi vypráví svůj zajímavý životní příběh. Rozvod rodičů, matka alkoholička, jeho roky strávené jako punkáč na sídlišti. Zjišťuji, že tenhle kluk je z úplně jiného světa než já. Poslouchám. Když vylezeme, oznamuje mi, že je krapet na suchu. Prý by si rád zahrál na gentlemana, ale ty peníze co má by radši utratil za cíga. Nic nenamítám, i když bych to nejradši udělala. Tak si koupí krabičku, za přednášky o tom, jak je kouření špatné. Říkám, že je to humus taky. Poté se usadíme v rock cafe, kde si začne kouřit (haleluja >:( ) a započne nová episoda jeho vyprávění - jeho holka. Ano, tento hoch mě pozval zřejmě jenom proto, aby si vylil srdíčko. Svojí úlohu vrby s lehce zklamaným srdcem přijímám a poslouchám, jaký má teď problémy. Ale stále s ní chodí. Vyprávěl mi, jak byli spolu támhle, jak dělali tohle... vážně úžasné. Ale považuji se za dobrého posluchače, tak sedím, poslouchám, (ač mě to moc nebaví) souhlasně přikyvuji a nedobrovolně inhaluji cigaretový kouř. Po nějaké době najednou spatřím někoho... řekněme nečekaného. Do Rock cafe si to přihasí Němec s Bárou. (moji spolužáci se kterýma se moc nebavím) Chvilku na sebe nechápavě koukáme, pak přichází k našemu stolu a prosí Metalistu o zprostředkování alkoholu, neboť je už plnoletý. Ten obdrží peníze a jde. Já se zatím pokouším nepřipadat si trapně a rychle jim vysvětluji situaci. Pobaveně a s flaškou v ruce odcházejí. Za pár okamžiků se objevuje i Anička a po překonání šoku z mé přítomnosti se mě ptá, jestli jsem Báru a Němce neviděla. Řeknu jí, kam šli. A vracíme se zpět k naší záživné konverzaci. Metalista postupně vyčerpává všechna témata, týkající se jeho minulosti. Tak se začínáme bavit o jiných věcech, budoucnosti, knížkách, hudbě a o globálních problémech lidstva. I v tomto případě je on ten, kdo převážně mluví. Možná i proto, že je na mě moc dospělý. Myslím, že mám dobré názory, ale on není jako ti typičtí 18ti letí kluci. Připadá mi prostě - dospělý. Vcelku dobře přijímám fakt, že s touhle existencí si rozumět nebudu a nějak nenápadně ukončím naši schůzku. Ještě mě doprovodí na tramvajovou zastávku. Já si oddechnu, zarazím si sluchátka do lebky a lehce se pousměji při představě Blonďáčka...
No, byla to zkušenost.

Zub

14. září 2008 v 22:45 moje žblepty
Výborné. Skvělé. To je opravdu báječné. >:(
Dneska mi vypadl zub. Přesněji řečeno asi čtvrtina mé mléčné pětky. (ano, v patnácti) Né, on prostě nemohl vypadnout celej. Už v té držtičce mé milované straší 14 let, takže je samozřejmě pěkně ojetej. Jeho záruční lhůta vyprčela někdy v osmi, nebo v devíti. Nevím, kdy přesně lidem padají mléčné zuby, já to mám krapet nestandartní. Takže ten zub je asi taky trochu dutý.
A zubařka ho vytáhnout nemůže, kdyby ho vzala do kleští, tak se roztříští. A mě pak bude bůhví jak dlouho vytahovat zbytky kořene pinzetou.
Jenomže ten hajzl pořádně bolí. I když není kompletní, je lehce dutý a trochu se vyklá, (ale ne dost) tak je stále živý a jeho nyní zcela odhalená nervová zakončení reagují na jakýkoli podmět.
Takže jsem asi zneschopněna konzumovat. Uvidíme zítra. :/
Ale bolí to jak sviňka. :(

Jak Adam řekl, jsem prostě changeable.

14. září 2008 v 18:54
Dobře, zelená nepůjde. Je děsná. Tak tam dáme něco ještě děsnějšího... Co třeba růžovou?
Jani, zabiješ mě. Ale mám nějaké světlé, veselé dny, takže -
Jen růžová to může být
tydy dudu tydy dudu ty ty
Tak a máte to!
A prej ímou. Há há!

Tyhle dva týdny prostě budou nářez!

14. září 2008 v 11:37 moje žblepty
Včera byla sobota, dneska je neděle a na světě je vesele! A víte proč? Protože včera mě Metalista pozval na "popovídání si". Je mi jasné, že se tam nic jiného než povídání nestane, ale vůbec mi to nevadí. Stejně budu děsně nervní, protože naposled jsem měla "rande" v jedenácti. (zoufalé, já vím) Ale to není všechno, přátelé. Řekla jsem o něm rodičům (nerada lžu, tak aby věděli, kam s kým a proč) a zeptala jsem se, jestli můžu v pátek na jeho koncert. Můžu. :) Rodiče mi zopakovali, že drogy jsou svinstvo, že je lepší kopat do holeně než do rozkroku, protože tam se nemusím trefit a že mi koupí k vánocům pepřový sprej. A tatínek se rozhodl, že si z chalupy přiveze vzduchovku. Bylo poznat, že se o mě trošku bát budou, ale věří mi, že jsem inteligentní děvče. Bude to vlastně taková moje první pařba v pražském klubu. Tradá! Těším se na to, děsně moc. A pak jsem také zjistila, že v pátek mamka odjíždí na týden do chorvatska a bráška zas na anglický kurs. Takže tu budu sama s tátou. A protože tatínek se o nás moc nezajímá (bezmezně nás miluje a celé dny vydělává, abychom měli co papat, ale neptá se, jestli se učím a nic mi nezakazuje) tak si budu moct dělat co budu chtít! Sláva! Týden naprosté svobody! Nemyslím, že to nějak využiju, jsem svobodná i tak, ale jen ten pocit, že bych mohla, je super. :D Jó!
A aby toho nebylo málo, na tento týden plánuju návštěvu Klárky. Má půjčenou vodnici, a já bych jí chtěla vyzkoušet.
Tyhle dva týdny prostě budou nááářez! Hell yeah! Super! Jó!
Abych věděla, co budou na tom koncertě hrát, tak jsem se zaregistrovala na bandzone a začala poslouchat. Naprosto mě dostal Xindl X. Možná znáte, ale spíš ne. Má úžasný texty. Je to sice úplně jiný styl, než který normálně poslouchám, ale i tak je to super. Jen mě štve, že to nejde nikde stáhnout. :(
Poslechněte si ho. :) Klikni a zapni si repráčky

Banned Commercial - Condoms

13. září 2008 v 14:51 Super videa
Ó můj bože. XD Já z toho nemůžu... Mám záchvat... Rozhodně se na to podívejte. :D
Opravdu originální reklama. Víc takovejch. :D

Nový design

13. září 2008 v 13:06
Je tu nový design. Veverka se mi okoukala, navíc jsem zatoužila po něčem zcelá mém. Takže tentokrát jsem autorem i zahlaví. I ty nožičky jsou moje. :)
Já vím, je to zelené a já zelenou nemám moc v lásce. Ale tady mi nevadí. Uvidíme, jak dlouho se bude držet tenhle. :)

Schizofrenie

12. září 2008 v 22:37 Básničky
Dneska jsem koukala na Sweeneyho Todda. krásný film, krásné písně a hodně krve. Dost na mě ten film zapůsobil. Ano, s básničkami se roztrhl pytel.
Zase si brečela do polštáře,
slzy jí postel máčely.
Ukryla do dlaní svoje tváře,
duchové zraky své stáčeli
.
"Nechte mě jít!" Křičela zas,
rukama po nich se ohnala.
Smutkem jí přeskakoval hlas,
zoufale v sedě se houpala
.
Jenomže hlasy neustaly.
Slyšela šepot, jak se smějí.
Stíny jí tiše domlouvaly,
ať udělá, co po ní chtějí
.
Zabij ho, musíš, musí to být,
je to jedině správně.
A nikdy neuslyšíš ho klít,
že příliš rychle stárne.
.
Vezmi si nůž, ten v šuplíku
a vejdi k němu, neboj se.
Zašeptej jemně můj Honzíku,
o jeho štěstí nestrachuj se.
.
Vždyť smrt je vlastně krásná věc.
Jen jeden řez a bude po všem
a dřív než někdo řekne švec,
nebude živý víc, no ovšem.
.
"Ne!" zaječela a cpala pěsti
do svých uší co slyšely
nic jiného než jen neřesti,
však hlasy dál si šeptaly.
.
Nemohla pořád vzdorovat
a vyrazila do kuchyně.
Nemohla se tak nechovat,
vzala si nůž. "Dnes někdo zhyne."
.
Po špičkách kradla se tichounce
do jeho pokojíčku,
kde bratříček spal milounce.
Vzala za jeho kličku
.
Pokoj byl celý hodně temný,
však postel stejně poznala.
Udělala ten pohyb jemný
a jeho tepna praskala.
.
Krev rozstříkla se v okolí
a zmáčela jí vlasy.
Nikdo se smrti nebojí
Povídali jí hlasy.
.
A bratra život opouštěl,
však výkřik vydat stihl.
Krví se polštář zapouštěl
a za ní stín se mihl.
.
"Schizofrenie je strašná nemoc."
Doktoru klepala se brada
"Chtěl jsem jí jenom trochu pomoc,
ale život si stihla vzít sama."

Kamínek

11. září 2008 v 19:49 Básničky
Zase mám básnící období.
Sedím a mluvím o smrti a o životě
Malý kamínek mě trošku tlačí v botě
Tak sehnu se a svojí botu stáhnu
Však kamínek z ní nikdy nevytáhnu
.
To co mě tlačí, není on
Zazvonil náhle telefon
Zmáčknu to tlačítko, které tak znám
Volá mi člověk, co chtěl by být sám
.
Položím k uchu to sluchátko
Maličko zaváhám na krátko
Bojím se otázek a odpovědí
Však od nich už dále úniku není
.
"Neříkej, že si to nečekala"
řekla, když jsem se vyplakala.
"Byl to jen vůl, co nestál za to"
Jenomže já ho milovala, zlato.
.
Ona to nikdy nepochopí.
Neví, co je to ztráta
Nikdy si nezuje své boty
A nic v nich nenahmatá
.
Protože jí nic netlačí
Tak co mi tady radí?
Že srdce samo si vystačí?
To jen k úšklebku svádí.
.
Rozloučila se s úsměvem
Jenomže my úsměv neberem.
Jsme zhrzení, proč ho na rtech má?
Ptá se kamínek a já.

óda na školu

10. září 2008 v 22:30 Básničky
Už zas sedím u lavice
a nudím se převelice.
Že skončili prázdniny?
Toť neštěstí jediný!
Věřte mi, že naše škola
není pro žádného vola
Sice prdím na učení,
ale jedna z toho není.
Že bych měla zabrat znova?
Zvážili jste svoje slova?
Já to zkusím někdy příště,
teď je škola jako klíště.
Přisaje se, nepustí,
vědomosti nahustí.
Dobrá, mohla bych to zkusit.
Nechuť v sobě chvilku dusit,
do knížky se podívat,
o hodinách nezívat.
Ale, no uznejte sami,
daleko má od zábavy
učení a podobné
mého mozku nehodné
informace prosté.
Já to říkám po sté!
Matika je na dvě věci,
vždyť to kravina je přeci.
A co třeba chemie?
Ta mě jednou zabije.
Nekončíme tento spis,
na řadě je zeměpis.
Všichni bychom radši měli
neustále jen neděli.
To je vše, co chci vám říci,
opřete si svojí líci,
přivřete si očka svá
Hodina zas začíná!

I'm hot

9. září 2008 v 21:06 moje žblepty
Nechápu to. Vážně nevím, co se stalo. To jsem začala najednou produkovat přebytky feromonů? Nebo za to může nový účes? Nový styl? O něco více sebejistoty? Má láska k sobě samé?
Něco z toho to musí být. V pátek na mě koukal a usmíval se metalista, kterého jsem úspěšně oslovila a získala číslo. Včera mě zastavil nějaký dělník a přinutil mě vyndat si sluchátka z uší, aby mi mohl říct, jak jsem krásná. A dneska jdu z holkama po kulaťáku, lížu zmrzlinu a z jednoho auta, projíždějícího kolem, vykoukne nějakej mladík a vykřikne: Taky mě takhle olízneš?
A ne jen to. Nemůže to být náhoda, pár pomatenců. Dřív jsem musela počkat, až nejedou auta a pak přejít ulici. Teď? Kouknu a ... stojí. Řidiči mužského pohlaví mě okamžitě nechávají přejít. Nechápu to.
Možná jsem vyrostla. Ale, začali to dělat téměř ze dne na den. Respektive po prázdninách. Vlastně ne, už o prázdninách na mě v chorvatsku občas čučeli příslušníci mužského pohlaví.
No, je to divné, je to nezvyklé, ale je to kurevsky super, takže nepřestávejte. :)
I feel pretty... Oh so pretty...

Já, Jana a rukavice

7. září 2008 v 20:24 Moje fotografie
Janička maličká si koupila rukavičky. Bylo kolem nich doma plno bugru, ale podle mě jsou naprosto úžasné. Závidím. Ale ona mi je bude určitě půjčovat, že??? Musí, jinak jí Kristýnka veliká dá do držky svýma rukavicema, které sice nejsou tak hezké, ale zase praktičtější, protože nemají prstíky. No, napadlo mě, že bychom se s nima mohly vyfotit. (NEJSME EMO! MEJSME EMO!)
Takže nejdřív moje maličkost:
A nyní Janina maličkost:
Má krásné očíčko. Já mám taky celkem pěkné očíčko, ale černobíle nevypadá nic moc. Protože je hnědé. Zato Janiny zeleno-šedo-modro podivné oči se na to hodí. :)
A OPAKUJI, ŽE NEJSME EMO, JENOM SE NÁM LÍBÍ KOSTI.
Kapíto?

Někdo, kdo není ten, kým měl být.

5. září 2008 v 20:39 Moje obrázky
Ahojte. Měl to být Gerard. No, jak vidíte, není. Tak si pod tím představte koho chcete. Srala jsem se s tím hodně dlouho, několikrát jsem to opravovala a stejně to ten Gee není. Ale i když se mu moc nepodobá, ještě pořád to není špatněj obrázek.