Květen 2008

Oznámení a další kecy

31. května 2008 v 17:32 moje žblepty
Ahoj lidíci. Promiňte, že jsem tu nebyla. Psali jsme hromady písemek a já se musela učit. A zároveň vám musím sdělit PRO VÁS špatnou zprávu. Jedu do Anglie! Hurááá! Jupííí! Za pár hodin budu sedět v buse a pojedu Evropou směrem britské ostrovy! Já se těším! To bude mazec! Vůbec se tam nedomluvím, ale doufám, že se to během těch necelých 14ti dní naučím. A ta jízda autobusem bude pařba. 2 dny jen naše třída, autobus a trajekt. Takže si učitelky a autobusák můžou jít vykopat hrobeček.
Říkala jsem vám, jak moc se těším???
Jinak, mám tu informace z předchozích dnů. Kromě těch velehor písemek jsem včera měla zajímavý den. Nejdřív jsem musela protrpět odsrsťovací kůru (neptejte se čeho a čím), ale pak jsem šla s mamkou (a její kreditkou) na václavák nakupovat. Hned jsem se vrhla do NewYorkeru. Ehm ehm. No, nakonec to stálo "jenom" něco přes 3 000kč. A to mě mamka nechtěla pustit do dalších pater. Nakonec jsem odešla s dvěma krásnými kraťasy, pak s krásnými kalhoty, s jedním naprosto krásným tílkem a s mikinou (moc krásnou). Jenomže to jsem ještě neskončila. Pak zažila můj nájezd Baťa, kde se za botičky utratilo něco přes 1 000, a pak ještě plavky z C&A za nějakých 700. ¨No, celková utracená suma činila přes 5 000. A to jsem se musela krotit. Jé. :) :) :)
(Hádejte jak dlohuho mi trvalo, než jsem správně napsala s dvěma krásnými kraťasy. Je to vůbec správně?)
Země Hugha Laurieho
Mé srdce natěšeně bije
Ach Británie, Británie...
Škoda jen, že poté, co Hugh začal být v Americe úspěšný, tak ho začali mít neradi. Jsou to ale tupci. A prý příšerně vaří. Do všecho strkají mentol (já tam byla, a varuji vás - nechutnejte peprmintovou zmrzlinu, to se fakt nedá). Není divné, když v pudinku naleznete sušené maso. :D Takže bacha!
Ale stejně to bude nářez!!!
Tak pa, jdu se připravovat na odjezd. (tralalala)

Fry and Laurie - Slightly mad

27. května 2008 v 17:17 Videjka
Já z něj nemůžu... :D :D :D Další úžasné video vy víte s kým. A není tam Voldemort. :)

Já se na to vy... A já dokonce se na to můžu vy...

26. května 2008 v 23:23 moje žblepty
Dneska k večeru mě začala šíleně bolet hlava. Měla jsem pocit, že se mi rozpadne. Spapala jsem dva různé prášky proti bolení hlavy, ale prd. Na čelo jsem si strkala tuny ledu. A hádejte co? Prd. Jenomže zítra píšeme kompozici (v normálních školách se tomu říká čtvrtletka) z matiky, a písemku ze špániny. S mojí pukající kebulkou se to vážně nešlo naučit.
Ještě vsuvka: V sobotu odjíždím na 14 dní do anglie se školou. Takže všechny důležité písemky píšeme tenhle týden.
Tak jsem si sedla s kalkulačkou k žákovské a přišla jsem na super věc. Kromě ájiny můžu mít úplně ze všech písemek 4, a nezmění se mi známka. Vůbec. A ájině se možná díky zubaři vyhnu. Takže tramtarará! (pomineme li fakt, že mamku tenhle argument asi moc nepřesvědčí, takže pokud se nechci s Lolkem na nějakou dobu rozloučit, budu se muset stejně šprtat...)

Psát jen ve verších?

26. května 2008 v 19:54 Básničky
Dobře. Vím, že nejsem normální,
však není to nemorální
Tak proč to neříct hned?
Můj nový nápad poznal svět.
.
To takhle psát jen ve verších?
Dál a dál a dál a znova,
vyjadřovati svoje slova…
.
Jenže co když já to nedokážu.
Jak sdělím svoje zážitky?
Mou tvorbu dále neukážu,
jen před očima mít mžitky.
.
Snažím se myslet pozitivně.
Verše mě hrozně baví.
Však psát jen v nich, definitivně,
to rozumu se straní.
.
Tak co říkáte, lidi moji,
jsem blázen prostý? Člověk v loji?
Co nedokáže dělat víc
Než výti básně na měsíc?
.
Nechám už svojí rozpravy,
ty verše lezou do hlavy.
Mějte se krásně,
než slunce zhasne
A já vám povím jednu věc -
že tohle je jen blbý kec.

Vicodin

26. května 2008 v 19:42 Básničky
No, další nic neříkající plky, které jsem se pokusila poskládat do rýmů.
(nějak mě ty básničky chytly...)
-----------------------------------------------------------------------------------------------
Teplá oranžová záře,
dopadla na jeho tváře.
Krásná pixla z plexiskla -
ohromen je zajista.
.
V jednoduchosti tkví krása,
vicodin, toť jeho spása.
Tlumí bolest v noze pravé,
otupí vzpomínky tmavé.
.
Neklesá dál na duchu,
prášek hodí do vzduchu.
Nakloní se trochu vzad,
do úst trefí se mu snad.
.
Jenže vedle prášek padá,
vyskytla se vada malá.
Místo jeho žaludku,
zvolil prášek pohovku.
.
House polštáře na zem hází,
opiát mu vážně schází.
Hledá jako šílenec,
najít chce tu malou věc.
.
Jenže nedaří se stále,
House v deprese upadá.
Organismus má na mále
prášek práškem nechává.
.
Má přec ještě plno jiných,
z kapsy pixlu vytáhne.
Do úst vpraví další prášek,
pusu šťasten roztáhne.

House polednice

26. května 2008 v 0:01 Básničky
Ehm, ehm... Mno, kravina. :D
-----------------------------------------------------------------
Velká, krásná, tvář zarostlou
rozcuchaná osoba
o berličce s nohou v hajzlu,
hlas - vichřice podoba!
.

"Dej sem prášky!" zařve na ně.
Tým se rychle otočí.
Div že smrt je neovane,
House jen oči protočí.
.
Ke stolu se plíží hned
Gregory House jako stín:
"Vy se chcete jenom sjet!"
Děl Chase hlasem ledovým
.
House vztahuje po nich ruku
"Vicodin se neschová!"
"Pro Kristovu drahou muku!"
Křičí Cameronová.
.
A zas do hrozného křiku -
"I bodejž vás sršeň sám !
Že na vás, vy idiote
Cuddyovou zavolám!
.
Tu slyš: jedna - druhá - třetí -
poledne zvon udeří;
klika cvakla, dvéře letí -
Cuddy vchází do dveří.
.
Mala, bujná, tváři divé
V minisukni osoba
Vztekem všude kolem plive
Na House jde choroba.
.
"Na klinice vězněn budeš!
Abys věděl, s kým máš čest,
dovolím ti, nežli zhyneš,
pacientům hlavu plést!"

Zoo

25. května 2008 v 17:08 Básničky
Šnek si leze po stráni
V dálce skáčou klokani
Tučňák má rád tučňáka
Papoušek si zakráká
.
Co to píšu za nesmysly?
Zapoj mozek, no tak, mysli!
Kde zvířátek je mnoho?
No přece jenom v zoo!
.
(Tohle je jen rozmar mého mozečku. Tak tu koukám na svůj design, na mého plyšáčka tučňáčka...)

Glosování mojí povídky...

25. května 2008 v 12:39 moje žblepty
Dobře, uznávám, že glosování je sranda. Nedávno s tím začal jeden můj oblíbený blog. Nějak mi nedošlo, že když někdo glosuje mojí povídku, zas až taková sranda to není. Nepovažuji to za konstruktivní kritiku, ale nu což. Pokusím se to brát s humorem. Držte mi palce, jdu si to přečíst a pak vytřu tomu člověku zrak naprosto klidným, souhlasným komentíkem. On bude šokován, vleze mi na blog a zglosuje úplně všechno. Když mě se to nechce ignorovat...
Já to radši budu ignorovat. Tím nic nezkazím. Už jsem si to přečetla... No, jako kdybych to nepsala já, tak bych se u toho bavila. Jenomže když vím, že jsem tu kravinku vymyslela... Jéžiš, já to nějak řeším, vždyť je to úplně jedno. :)
Hele, já budu tak statečná a nad věcí, že sem dám odkaz, abyste věděli, o čem je řeč.
(ale nečtěte to)

Kapitola IV - Spekulace

25. května 2008 v 2:06 Memory
Pokráčko. Pokud jste nečetli předchozí dílky, tak to napravte. :)
Seděl v kanceláři a poslouchal svůj tým. Hádali se o diagnóze.
"Antibiotika nezabírají." Oznámila jim Cameronová.
"Tak to není infekce." Pokrčil Chase rameny.
"Je to infekce, testy to potvrdily."
"Zvýšíme dávku." Navrhl Foreman.
"To jí odejdou játra." Vyloučila to okamžitě Allison.
Chase se podrbal na hlavě. "Má ještě nějaké jiné symptomy?"
"Bolí jí záda, a má zlomenou ruku. Jenomže ani jedno z toho nejsou symptomy, záda bolí skoro všechny. A zlomenina je úraz."
"Myelom." Řekl najednou House. Všichni se na něj překvapeně otočili. "Cože?" vyhrkl Foreman.
"Myelom." Opakoval.
"To sedí... Jsou to symptomy. Myelom se projevuje snadným lámáním kostí, bolestí v zádech a náchylností k infekcím." Přikývl Chase.
"Jak jste to věděl?" zeptal se Eric.
House se zamračil. "Nevěděl."
"Vždyť jste to teď řekl."
"Jo, ale nevím, proč jsem to řekl. Nemám tušení, co je to Myelom. Prostě to ze mě vylítlo."
Udiveně na něj zírali. "To je divný." Zabručel Chase.
Foreman přemýšlel. "Já vím, čím to je. Přepážková ztráta paměti. Když vámi projel proud, vytvořil jakousi zeď mezi vzpomínkami a vaším vědomím. Sem tam jí přeleze nějaká věc, jako vicodin, nebo myelom. V podvědomí je máte, nejsou vymazané, ale neuvědomujete si je."
"Dá se to léčit?" zeptal se ho House. Přepážka nezněla tak špatně. Prostě se odstraní a hotovo.
"Můj profesor z university na to přišel. Bohužel to lékařská komora neschválila."
"Proč?"
Foreman si skousl ret. "Protože při zákroku, který se musí provést, je čtyřiceti procentní úmrtnost."
Všichni zůstali zticha a pozorovali House. "A bez operace si už nevzpomenu?" Chytil se Greg poslední naděje.
Zavrtěl hlavou. Takže, buďto riskne nebezpečnou operaci mozku, při které by mohl umřít, nebo si do konce svého života na jeho valnou většinu nevzpomene. Co je horší? "Jdu do toho." Prohlásil po chvilce přemýšlení.
"Cuddyová nedá souhlas." Namítla Cameronová. To, že ona sama si to také nepřeje, si nechala pro sebe.
"Ale dá." Ušklíbl se House a odešel z kanceláře.
"Dále." Vyzvala ho Cuddy. Divila se, když spatřila House. Odkdy zrovna on klepá?
"Potřebuji souhlas k operaci." Začal.
"K jaké?" Vůbec jí v tu chvíli nedošlo, že House ztratil paměť. Myslela, že je to ten starý House, který denně zachraňuje životy a vyžaduje od ní souhlasy.
"Jeden pacient potřebuje operaci mozku. Bez ní umře." Lhal a podstrčil jí papír. Letmo ho přejela pohledem. "Cože?!" vykřikla, když uviděla jeho obsah. "Tak to teda ne!"
House se usmál. "Bojíte se o mě?"
"Nechci přijít o svého nejlepšího doktora."
"Už jste o něj přišla. Nic si nepamatuju, bez téhle operace napořád. Ale může se vám váš oblíbený doktůrek vrátit. Stačí podepsat ten kus slisovaných třísek a strčit mu jehlu do mozku."
Cuddy se na něj zamračila. "Nic se podepisovat nebude!"
"Takže se o mě bojíte." Ušklíbl se vítězoslavně.
"Nebojím. Jen…"
"…Nechcete přijít o můj čarovný pohled, smyslnou nedbalou eleganci a povznášející sarkasmus." Dokončil její větu.
"Nějak moc si věříte." Ucedila a hodila papír do koše.
"Takže ano."
"NE!"
"Jo."
"Trhněte si."
"Nemůžu, kulhal bych na obě nohy."
Cuddy přimhouřila oči. Sledoval, jak se pomaličku zvedá ze židle a kráčí směrem k němu. "Nezahrajeme si na americký romantický film?" navrhl Greg.
"Já bych brala spíš horor. Žádná operace nebude."
House udělal smutné oči. "Pěkně prosím… Když to přežiju, tak si ze mě budete moct udělat otroka, a když umřu, tak vás nebudu moct otravovat. Nemůžete prohrát."
"Ven!" ukázala nekompromisně prstem na dveře.
"Jenomže vy chcete, abych vás otravoval. No, to se nadá sloužit. Láska ji silnější než rozum."
"Já vás nemiluju. VEN!" Vystrčila ho z kanceláře a bouchla dveřmi.

Nový design

25. května 2008 v 0:52 moje žblepty
Tak. Určitě jste nepřehlédli, že je to tu trošičku jiné. Už mě totiž vážně štvalo, jak je můj blog dokonalý, promakaný a krásný. Tak jsem si řekla, že to změním na naprosto jednoduchý desing, skládající se z jednoho obrázku v záhlaví a víc už nic. Tohohle šneka miluju, mám ho na ploše. Je prostě super. Takovej zhulenej šílenej hlemýžď.
Také se omlouvám Seemce, že jsem nepoužila její krásnej layoutek. Důvod je jediný: Je prostě moc krásný. Navíc jsem si řekla, že si budu designy dělat sama. Je to můj blog.
Nevím, jak dlouho mi to vydrží. Možná sem zítra dám něco jiného, možná ne. Ale že je ten šnek super! :D

Ikonky v menu

24. května 2008 v 21:34 moje žblepty
Uuuf. Tak, jsem hotová. Vlastnoručně jsem vytvořila ikonky. Byla to celkem makačka, i když se to nezdá. Ale mám dobrej pocit. Jsem originální. Najděte mi blog, co má takovýhle menu. Schválně. :) Já ho hledat nebudu, nechci si kazit radost. Jdu ozkoušet, jestli všechno funguje. paa. :)
ÁÁÁÁ! :( Já jsem si nedala céčko k Básničkám. Teď není poznat, že jsem je tvořila já. >:( Teď to budu muset opravit. >:/ chjo.

New menu

24. května 2008 v 17:46 moje žblepty
Tak, mám nové menu. Chtěla jsem , aby bylo přehlednější, protože v tom předtím se nikdo kromě mě nemohl orientovat. No, nevím, jestli je to přehlednější, ale jsem na sebe pyšná, že se mi to nepodělalo. Na rozcestník House m.d. se dostanete přes ikonku. Hrozně se mi to líbí, asi tak udělám posléze všechny odkazy. Budete se na ně dostávat přes ikonky. A bude to. :)
Taky jsem si odstranila archív. Stejně mi tam videl jenom, abyste věděli, jak dlouho bloguju. Cože je každému ukradené. Kdyby vám to nebylo ukradené, tak je to asi necelých 15 měsíců.
Karma je fuč taky. Dosáhla jsem stovky, tak proč by tam měla překážet. :)


ÁÁÁÁÁÁÁ!

23. května 2008 v 23:01 Strasti doktora House
Kraťoulinká povídka. Mělo to být původně vtipný, ale nevím, jestli to splní účel.
"Housi!" zakřičela na něj přes chodbu Cuddyová. On se ale neotáčel. "Jak to, že nejste na klinice?!" zvolala znova. A on se znova neotočil. Dohonila ho a chytila za paži. Obrátila si ho proti sobě. "ÁÁÁÁÁÁ!" zařvala zděšeně a utíkala ven z nemocnice, jako by ji hnalo stádo nosorožců.
Greg se zamračil, ale pokračoval v chůzi. Vešel do své kanceláře. Tým se na něj podíval.
"ÁÁÁÁÁÁÁ!" zaječeli svorně. Foreman vyskočil z okna, Chase se schoval pod stůl a Cameronová se dezorientovaně snažila uprchnout, jenomže si nevšimla, kde je východ a narazila do zdi. Padla omráčená na zem. To už bylo hodně zvláštní. Rozhodl se, že tohle podivné chování půjde probrat s Wilsonem. Vyjel výtahem a vrazil k němu do dveří. Wilson byl schovaný za novinami. "Co je, Housi?" zeptal se, aniž by na něj upřel zrak.
"Lidi kolem mě se chovají ujetě." Svěřil se mu se svým problémem. Wilson na něj pohlédl přes noviny. "ÁÁÁÁÁÁÁÁ!" ozvalo se z jeho hrdla. Noviny si přehodil přes hlavu a urychleně zalezl do skříně. Tak to už bylo opravdu moc. "Doprčic, co je na tom, když si jednou umyju vlasy, vyžehlím košili, nasadím kravatu a oholím se?!"

Bratříčku, zavírej vrátka

23. května 2008 v 16:33 Jednorázovky
(Kdybyste si chtěli u toho poslechnout písničku, tak je pod povídkou.)
.
Bratříčku, nevzlykej, to nejsou bubáci,
vždyť už jsi velikej, to jsou jen vojáci,
přijeli v hranatých, železných maringotkách.
.
Ozvala se další rána. Tohle bylo blízko. Marie rychle vyhlédla z okna. Místo sousedního domu už spatřila jenom velký kráter. V dálce se mihlo několik vojáků s tanky v zádech. Musí pryč. Kde je Honzík?
"Honzíku! Honzo!" křičí. Odpoví jí škrábání ve skříni. Rychle ji otevře. Na dně se choulí její bráška a popotahuje. "Já se bojím." Zajíkne se. Ona se bála taky, ale nesměla to na sobě dát znát. Jen by ho tím vystrašila. "Musíme jít." Řekla tiše. I přes hluk kulometů ji slyšel. Chytil se její ruky a zvedl se. "Pojď!" pobídla ho, ale on zamířil do svého pokojíčku. "Musíme vzít s sebou Brumlu!"
Jakmile ho našel, utíkali z domu pryč. Na cestě se Honzík zastavil a hleděl na jejich rodnou vesnici.
.
Se slzou na víčku hledíme na sebe:
Buď se mnou, bratříčku, bojím se o tebe
na cestách klikatých, bratříčku v polobotkách.
.
Utíkala, co jí nohy stačily. Doléhaly k ní zvuky děl a nad hlavou jí přelétlo několik bombardérů. Honzík ale zaostával. Do města, kde jsou úkryty, to nemůžeme do večera stihnout, pomyslela si Marie. Odbočila z cesty do lesa. Brášku táhla za sebou. Byli už hodně hluboko. "Tady nás nenajdou."
"Maruško?" zatahal jí za ruku. Podívala se mu do uslzených očí. "Přijde si pro nás maminka?"
"To víš, že jo." Chlácholila ho. Sama však dobře věděla, že je máma už asi nikdy nenajde. Stmívalo se. Lehli si do mechu a drželi se za ruce.
.
Prší a venku se setmělo, tato noc nebude krátká.
Beránka vlku se zachtělo. Bratříčku: Zavřel jsi vrátka?
.
Zaslechla kroky. To bylo určitě jen nějaké zvíře… Cinkání nábojů jí však vyvedlo z omylu. Jsou tu. Musí utéct dřív, než je naleznou… "Vstávej…" zašeptala Honzovi do ouška. Zavrtěl se a otevřel svoje veliká, modrá kukadla. Společně se znova vydali na cestu.
"Já už nemůžu…" lapal po dechu. Otočila se na něj. Plakal.
.
Bratříčku, nevzlykej, neplýtvej slzami,
nadávky polykej, a šetří silami.
Nesmíš mi vyčítat, jestliže nedojdeme.
.
Pohladila ho. Jí samotné se svíralo srdce strachy, ale musela být silná. Dostanou se do města včas, oba a zdraví. Ukryjí se s hodnými lidmi a počkají, než je tam maminka vyzvedne… tak moc v to doufala. Zvolila pomalejší tempo, aby jí bráška stačil. Jenomže rány za nimi je donutily zase zrychlit.
"Já chci domů…" vzdychl unaveně. Marii ukápla slzička. "Já taky, Honzíku, já taky."
.
Nauč se písničku, není tak složitá,
Opři se, bratříčku, cesta je rozbitá.
Budeme klopýtat, zpátky už nemůžeme.

Vosa číslo 2

22. května 2008 v 18:43 Moje fotografie
Tak jsem se vydala na lov, a co nevidím - můj předešlý model je na té samé kytce a láduje se pylem. Tak jsem se chopila tentokrát tátového foťáčku a dvakrát jí vyfotila. Pak zdrhla. Asi se jí nelíbil ten blesk, který vychází z tátovy zbroje. Z mé venku moc nevychází. To je divný.
Zpět však k výsledku. Vosa je ostřejší. Vy to nemusíte postřehnout, ale je to tak. Jenomže tu zde mám drobný problém s barvami. Fotila jsem téměř ve stejný čas, takže tam bylo stejné světlo. Fotila jsem stejnou rostlinu, s pravděpodobně stejným hmyzem. Tak proč to má naprosto odlišné barvy? Proč má tráva nádech žluté, když v mém foťáčku je zelená? A proč je květina najednou růžová, když moje oko ji vnímá jako fialovou?
Takže, můžu si vybrat - Ostřejší, ale neodpovídající barvy, nebo neostré ale nebarvoslepé...
Další poznatek: Neumím fotit, je to přesvícené... Asi zůstanu u mého foťáku. Nebo že by ne? Já nevím. Co se vám líbí víc?

Vosa

22. května 2008 v 18:13 Moje fotografie
Vyblejskla jsem si vosu. A asi si budu půjčovat tátův foťák, můj je na makro kopyto. Je to celý mázlý, občas zrnitý, prostě kvalita na dvě věcy. Šnečci byli mnohem kvalitnější, i když vám se to nemusí tak zdát, protože sem dávám malé verze. Na devíku je mám velké. Chjo... Ještě jsem chtěla vyfotit takového maličkého pavoučka, abe byl tak maličký, že jsem se strčila foťák moc blízko a zničila jsem mu jeho nádhernou pavučinku. Chudinka... Jdu lovit další hmyz, tentokrát s tátovou lepší zbrojí. Přejte mi zdar. :)
Jéžiš, to je hrozný...chudák vosa...

My best friend

22. května 2008 v 15:59 Moje fotografie
Tak tohle je moje nejlepší kamarádka:
Kluci, pokud chcete její telefoní číslo (jako že díky mé fotce chcete určitě :P), tak si o něj napište sem, já se jí zeptám. :D O popř odpovím. :)

Kapitola III - Vzpomínání

22. května 2008 v 0:00 Memory
Je tu další dílek. Pokud jste nečetli předchozí, napravte to. :) Jinak, můžete číst.
House se rozhlížel po své kanceláři. Tým se ho snažil rozpomenout na jeho práci, ale moc se jim to nedařilo. "Něco mě napadlo…" řekl Chase a popadl tři míčky ze šuplíku. Podal je Houseovi. "Zkuste žonglovat." Pobídl ho.
House pokrčil rameny a začal jistým pohybem míčky vyhazovat a chytat. Nedělalo mu to žádný problém. "Stačí, nebo vám u toho budu muset ještě zazpívat?" zeptal se sarkasticky asi po minutě.
Foreman se podrbal na hlavě. "Na nic si nevzpomínáte?"
"Jo, mám pocit, že jsem pracoval s jedním natvrdlým oplácaným černochem."
Foreman vzdychl. "Tohle je na nic. Ztratil jste svojí jedinou dobrou vlastnost - schopnost léčit. Nebudu s tímhle imbecilem zbytečně ztrácet čas."
"Hned jak si vzpomenu na to, jak se jmenujete, tak vás vyrazím." Ušklíbl se. Eric jen rezignovaně zavrtěl hlavou a odešel. "Potřebujeme nějaký silný podmět. Co takhle zavolat vašim rodičům? To by mohlo fungovat." Navrhla Cameronová.
"Do háje… Oni ještě neumřeli?" zaklel House.
Allison si ho zkoumavě prohlédla. "Proč? Máte na ně nějaké nepříjemné vzpomínky?"
"Ne, ale určitě to budou idioti." Zahnal její naděje a sedl si do křesla.
"Ahoj Gregu." Pozdravila ho drobná babička. Chvíli si jí zmateně prohlížel. "A vy jste?"
"Jsem tvoje matka." Usmála se na něj smutně. Za ní vešel vysoký starý muž. "Můj otec?" hádal.
"Ano." Usmál se také. Jenomže na jeho úsměvu bylo něco divného. Byl jiný, než ten maminčin. Jakoby z toho, že si ho nepamatuje, měl radost. Zamračil se. Před očima se mu něco mihlo. Viděl sám sebe, byl ještě dítě. Nad ním se někdo tyčil. Jeho o 40 let mladší táta. V ruce měl rákosku. Švihal s ní a řval na něj… ozvala se rána…
Greg překvapeně pohlédl do tváře svého otce. Ne… To je hajzl! Tak proto je šťastný, že si jeho syn nic nepamatuje. Vstal a otočil se ke svým rodičům. "Rád jsem vás poznal, ale žádné vzpomínky to ve mně nevyvolalo. Pardon." Jakmile to dořekl, odešel. Kde že ta s tím zadkem říkala, že má Wilson kancelář?
Zaslechl klepání. "Dále." ozval se Wilson unaveně. Překvapilo ho, když do místnosti vešel House.
"Ty jsi prý můj nejlepší přítel."
Překvapeně zamrkal. "No, byl jsem."
House pokýval hlavou. "Potřebuju informace. Nevíš něco o mém vztahu s mým otcem?"
"Jen to, že jsi ho nenáviděl. Ale důvod neznám."
House si sedl za židli a zamračil se. "Mám pocit, že mě týral."
"Cože?!" vyprskl Wilson. "Jak jsi na to přišel?!"
"Na něco jsem si vzpomněl."
"To nemuselo hned být týrání. Třeba jsi jen něco provedl a …"
"Jo, a tak na mě otec vzal rákosku a seřezal mě do krve. Obvyklý trest pro zlobivé osmileté dítě." Přerušil ho ironicky House. "Čím víc si vzpomínám, tím víc mám pocit, že není o co stát. Třeba je lepší zůstat v nevědomosti." Dodal tišeji.
James na něj chvilku nevěřícně zíral. "Že to říkáš zrovna ty. Ty, který jsi musel vždycky všechno vědět. Ty, který jsi byl ochoten riskovat téměř cokoli, aby ses dozvěděl pravdu. Tohle není tvůj styl. Byl jsi skvělý doktor, vlastně pořád jsi. Jenom ti to mozek někam schoval. Musíš hledat."
"Zajímavá úvaha. No, když jsem takový úžasný a nepostradatelný zachránce nevinných lidských životů, tak bych to asi neměl vzdávat. Díky za pokec, ještě se možná někdy stavím." Rozloučil se, hodil do sebe vicodin a šel otravovat svůj tým.

Měl by to být House...

21. května 2008 v 20:41 Moje obrázky
Ahoj lidíci. Mno, jak už určitě všichni víte, Lisa Edelstain slaví 42. narozky... Tak jsem se rozhodla dát jí dáreček. Sice ho nikdy nespatří, ale vy se můžete pokochat. Nebo si říct, jaký jsem kopyto.
Je to fuj, ale patlala jsem se s tím 2 hodiny, neustále to předělávala, a nakonec mi to scener stejně celé potentnil, takže mi bylo líto moje úsilí nezveřejnit. Tohle ale není pro Lisu dárek, jako spíš trest. Chudinka... co jí to dávám... ble. fuj.
PS: Nesnáším svůj scener. Ten idiot mi nenatáhl do pc tak polovinu všech tahů a stínování je neviditelné. :(
PPS: Jo, a pkud jste ještě nepoznali, co to je (já bych to teda nepoznala, kdybych to nekreslila), tak by to měl být House. Ale, jak vidíte, není. :(