Nejveselejší rána

27. října 2014 v 10:06 |  Já sám jásám
V pátek se moji dva dobří kamarádi dozvěděli, že tento blog existuje. Nevím, jestli ho zvládli objevit (upřímně doufám, že ne), ale i tak mi to nedalo a přečetla jsem si pár nejnovějších článků. Je to legrační. Je legrační, kolik se toho za ty roky změnilo. Naříkala jsem, že se nikam neposunuji, že jsem prázdná, pořád jsem chtěla něco měnit. No, vypadá to, že se mi nakonec podařilo všechno, po čem jsem tak snila. A je to fajn.

Znáte ten pocit, kdy se smějete tak moc, až vám vytrysknou slzy do očí a najednou jakoby se zastavil čas, začnete vnímat ten okamžik s odstupem a dojde vám, že jste neskutečně šťastní? Znáte to, když se probudíte vedle milovaného člověka a první, co uděláte, je, že ho zalehnete, fouknete mu do ucha a začnete poťouchlým hlasem šeptat "Coccolino, kde je tvoje Coccolinóóó!" (pro neznalé je to aviváž s nesmírně otravnou reklamní kampaní). Milovaná osoba začne skučet a v obraně vás zlochtá. Vy zaútočíte oblizováním všeho, co je v dosahu (nejúčinnější obrana je zasáhnout obličej) a nakonec to skončí tak, že se honíme po bytě a pokřikujeme na sebe dětinské urážky. A v jednu chvíli se zhroutíme na postel a smějeme se tak, že skoro nemůžeme dýchat.

Takhle začíná skoro každé mé ráno. Už déle jak měsíc bydlím se svou láskou. Je to úžasné. Obávám se, že vám slovy nemůžu popsat, jak skvělé to je. Opravdu to je moje polovina. Bej něj bych nebyla úplná. Jsou to 2 a půl roku, co jsme spolu, a je to každým okamžikem lepší. Není dne, kdy bychom se spolu nechechtali, neobjímali se a neškádlili se jako mrňata. Není dne, kdybychom si nedali najevo, jak moc se milujeme. Není okamžiku, kdy bych na něj nemyslela. Jsem tak vděčná za to, že ho mám.


Občas si říkám, jak je to vůbec možné, a jestli to tak mají i ostatní lidé. Jestli tak silný cit prožíváme všichni stejně, nebo jsme opravdu výjimeční. Doufám, že ta první varianta je pravdivá. Přála bych každému tak bláznivá rána a pohodové večery, jako máme my.
 

Láska je nemoc

25. května 2012 v 16:45 |  Já sám jásám
Láska je nemoc.

Je to zákeřné onemocnění. Nakazit se můžete celkem snadno a neexistuje účinná prevence. Stačí, když budete chodit mezi lidi a potkáte někoho, kdo se vám zalíbí. Pokud okamžitě nepřestanete tohoto člověka vídat, vytvoří se vir zvaný láska. Napadá především centrální nervovou soustavu. Inkubační doba není příliš dlouhá, většinou se první příznaky objeví po pár schůzkách. Nemoc se rozjíždí poměrně rychle. Člověk je velmi náladový, chvilku se směje, chvilku se mu chce plakat, mívá maniodepresivní sklony. Při setkání s osobou, která lásku způsobila, se objevují poruchy koordinace pohybů i myšlenek. Nemocnému se najednou podlamují kolena, zrychleně mu buší srdce, překrvují se mu pohlavní orgány. Začíná jinak přemýšlet - buď moc - v tomto případě řeší, co má říct, jak to říct, jak vypadá, jak chodí, sedí, kouká, směje se a postupně o sobě začíná pochybovat a chová se nepřirozeně, nebo začne přemýšlet málo - úplně se vypne mozek a člověk jedná velmi instinktivně a často až pudově. Jen výjimečně jsou jedinci schopni si zachovat normální myšlení.
Nemoc má různý průběh a délku trvání. U některých pacientů je přepadne v plné síle a postupně slábne, u jiných je ze začátku slabá a s časem sílí. Někdy trvá jen týdny, jindy zase měsíce. Jsou dokonce známy případy, kdy byl pacient postižený láskou i roky, nebo téměř celý život. Doktoři si nedokážou s touto chorobou poradit, léčba prakticky neexistuje.
I přesto známe určité metody, jak se lásky zbavit, ale bývají velmi nepříjemné a bolestivé. Často se jako vedlejší účinky objevují melancholie, deprese a celková únava organismu. Délka rekonvalescence je velmi individuální. Účinné způsoby, jak nemoc porazit, je zklamat se v způsobiteli nákazy, nebo být od něj velmi dlouhou dobu odpoután. Je také všeobecně známo, že čas léčí, a to platí i v tomto případě. Někdy stačí jen dostatečně dlouho čekat a láska je pryč.
Nicméně, boj s touto nemocí je velmi vyčerpávající a držím palce všem nakaženým (jako jsem já), aby to nějak ve zdraví zvládli.

Je pozdě

24. února 2012 v 23:54 |  Já sám jásám
Už je to více než půl roku, co jsem naposledy napsala článek na blog. Nebyl důvod ani chuť. Ale teď...

Nevím, proč jsem stále nepoučitelná. Kolik srdcí budu muset ještě zlomit než si dám pokoj? Chtěla jsem muže. Co mám? Malého kluka, který mě zbožňuje jako nějakou bohyni, nedotčeného panice, který jen nesměle sedí/leží a smutně kouká, jako raněné štěně. Chlapeček, kterému se nesmí ublížit, protože ho to bude bolet mnohem víc než jiné. A aby to bylo ještě lepší, nejen, že je to můj moc dobrý kamarád, ale mě na něm opravdu záleží. OPRAVDU! Tak může mi někdo říct, proč jsem se nechala ukecat?! Proč jsem radši neadržela jazyk za zuby a ruce u těla a neřekla ne, tak jako v červnu? Nebylo by snad snažší snášet jeho věčné zamilované pohledy, než podlehnout a nést obrovské břímě zodpovědnosti? Držím v ruce jeho obnažené srdce a mám pocit že každou chvilkou dostanu křeč a ten pulzující sval rozdrtím ve své dlani, aniž bych to chtěla, ale bez šance to zastavit.
Hlavně že po minulém vztahu jsem si říkala: "Už nikdy nezačnu chodit s někým, kdo mě nebude přitahovat od 1. okamžiku, co ho uvidím."
Chachá! To určitě.
Jsem blbá, blbá, a ještě jednou blbá sobecká kráva.
Zapoměla jsem na něco? No anó, aby toho nebylo málo, hrajem spolu v kapele. Dokonce ve dvou!
Takže se jdu pověsit.

Já vím, že tomu musím dát šanci. Jsme spolu pár dní. Třeba se to spraví, třeba se to ve mně probudí. Ale říkala jsem si to vždycky a nikdy se to neprobudilo. Nikdy jsem nebyla zamilovaná. A když se podívám na to dítě, ke kterému se chovám víc jako matka než jako milenka, mám špatný pocit.

Začalo to nadějně a krásně. Nikdy ke mě neprojevil žádný kluk tolik citu. Byla jsem tím omámená, okouzlená vším tím štěstím, co jsem způsobila. Ale najednou mám pocit, že mi to spíš vadí. Já nechci malého kluka. Chci muže, o kterého se můžu opřít a který mě ochrání. Ale teď musím chránit já jeho. Škoda, že to největší nebezpečí, co mu hrozí, jsem jen a jenom já. Zlomím mu srdce, jednou určitě. A pak to bude hrozné. Otázka je, jestli riskovat dál. Mám čekat, jak se to vyvine? Nebo si rozumně promluvit a utnout to dřív, než se to stihne posrat. A neposralo se to náhodou už dávno?

Kéž bych jenom neměla v hlavě takový zmatek. Nevím co si myslet. Nevím, co chci. Nikdy jsem to nevěděla. Měla jsem poslechnout rozum. Je pozdě.
 


Asi určitě

5. června 2011 v 18:50 |  Já sám jásám
Jaro už je dávno všude kolem a kromě rostlin a zvířátek probudilo i lidi a city v nich. Kolem nevinné Laivine se slétávají nápadníci a Laivine je zaseklá. Vždycky chtěla, aby si mohla z nápadníků vybírat a těšila se na to, až bude mít přítele (teda hlavně na to, co všechno s ním bude moct dělat. :D) A teď je z toho nesvá.
Jestli to náhodou nebude tím, že Laivine je snílek a fantasta. Jenomže to, co si vysní, neexistuje. Těžko k ní na ulici napochoduje strašně sexy chlap, ze kterého se jí podlamují kolena, přirazí jí ke zdi a začne vášnivě líbat. (Laivine je ve skrytu duše velký exhibicionista)
Ne ne, a i kdyby, tak by to bylo dost úchylné. Laivine není coura. Není jako hromada jejích spolužaček a kamarádek. Nikdy by neztratila své poprvé opilá zamčená v pochcaný kabince nějakého pražského klubu. Nebude to dělat s každým jen proto, že se jí zrovna chce (nebo že jí to v tom okamžiku nijak neobtěžuje a nemá nic lepšího na práci).
Ne, Laivine má své zásady. První polibek nejdřív po 3. schůzce, první sex nejdřív po 2 (psíš po 3) měsících. Chmmm...

Laivine má chuť být chvilku nevázaná coura a voblízávat se s chlápkem, kterého už nikdy neuvidí.
Tak. Ano. Je to pravda. Je to pravda a já to neudělám. Asi. URČITĚ. Bylo by mi ze sebe špatně. ASI. Určitě.

Jinak, líbala jsem se s 26ti letým malířem. Je svérázný, mluví divně, dobře se s ním kecá, má vlasy až na zadek a ten polibek se mi nelíbil. Nevím, jestli mě přitahuje. Stydím se a zároveň nestydím. Nevím, co chci. Nevím, jestli ho chci. A nevím, jestli mám počkat, promluvit si s ním ať změní techniku líbání nebo to rovnou vzdát a prohlásit se za lesbu, jelikož mě nepřitahuje asi žádný chlap. Jen ten vysněnej. :(

Sen

14. března 2011 v 23:29 |  Já sám jásám
Měla bych přestat snít. Když sním, nic nedělám. A snít nepřestanu, dokud něco dělat nezačnu. Ale jak začít, když sním a to mi brání cokoli dělat?

Trpím romantickými představami... a nejhorší je, že si v koutku duše myslím, že jsou uskutečnitelné. Živým ty sny, posiluju je, vyžívám se v nich a ony mě zároveň ničí. Občas se je snažím vypudit z hlavy, a občas se nemůžu dočkat, až si lehnu na postel a žačnu zase snít.

Ach, jak moc bych chtěla alespoň část uskutečnit. Mám pocit, že bych i mohla, ale pořád mi něco brání. Počasí, nemoc, roční období, vlastní lenost a strach. Strach z toho, že když se pokusím je uskutečnit, nebude to takové, jaké jsem si to vysnila. Jsem nepoučitelný optimista, co radši projde sklamáním pokaždé, než aby krotil svoje představy.
Laivine, probuď se, přestaň snít a začni žít sakra.

Hoax?

22. února 2011 v 20:55 |  Já sám jásám
Že by hoax? Poplašná zpráva? Možná přecejen maminka tím "neříkám ano" myslela opravdu, že neříká ano. Já tušila, že si tím předčasným nadšením rozbiju držku. Nic není ztraceno, jen dneska nebyla nálada propsí. Musím se držet a neceknout o psu, dokud nepřijde ta správná chvíle a pak mamku dorazím. Zatím si připravuji další úderné argumenty na cokoli ohledně psu, zjišťuji vše potřebné a snažím se nadšení držet na uzdě. (a i tak nemůžu spát a v noci se budím, tak moc jsem nadšená)
Možná je dobře, že mě máma zchladila. Nejdřív myslet, až pak slavit. Ale já tu bitvu vyhraju. Však jen uvidíte, za pár měsícu tu budou vystavené fotky mého štěňátka. Laivine se vzdávala už pekelně dlouho, je čas začít si prosazovat svou! Ovšem hlavou. :)

Bílá bílá bílá bílá, komu by se nelíbila

20. února 2011 v 23:41 |  Já sám jásám
Laivine má mnoho vlastností. Je to dívka chytrá, poměrně pohledná (když se na ní nekoukáme z profilu a ona se nezapomene narovnat), kreativní, náladová, často nadšená, často nemluvná, dětinská, snivá... a především, posedlá.
Není posedlá ďáblem, to ne. Je posedlá psem. Kdyby jí někdo připevnil speciální snímače na hlavu a zachytával její myšlenky, většina z toho by byla: pes pes pes pes pes pes pes pes
Laivine kvičí, když psa vidí, vrhá se na nevinná štěňata a pokouší se je umazlit k smrti, představuje si psa jak jí kluše po boku, čte si o nich, a čte si o nich, a vyhledává informace a přemýšlí, jak to zaonačit, aby ho mohla mít.

Možná si pamatujete na článek, který jsem tu měla asi před rokem a půl. Bylo to oznámení, že budeme mít psa. Respektive máma bude mít psa. Pravdou je, že jsme ho měli týden, než mamka zjistila, že na výchovu štěněte nemá. Já zjistila, že na to mám, ale co dělat, když je to maminčin pes a já chodím do školy. Pejsek putoval zpět k chovatelce a já se během víkendu stačila dostatečně vyplakat, abych pak ve škole fungovala.

Možná proto jsem myslela, že mít teď psa je prostě... nemyslitelné. Máma přece psa nechce.

OMYL! Máma psa chce, jen se o něj nechce starat. A voalá, povolení dostat k osmnáctinám psa je téměř na světě. (větu: "Neříkám ano, popřemýšlím o tom, a ty si to taky pořádně promysli.") beru jako souhlas. A bude jen můj! Och Ach Ich!

Možná vás, mí drazí imaginární čtenáři, zajímá, co že si to Laivine za psa vybrala.
Nápovědou budiž vám to, že je to velké, bíle, hodně chlupaté, hodně nadýchané a hooodně chytré.






ModaadoM

28. ledna 2011 v 21:42 |  Já sám jásám
Ach ta Laivine. Vždycky se pro něco nadchne a pak zase odnadchne. A nikdy neví, co jí vydrží a co ne. Teď zrovna jí pomalu okouzluje svět módy. Já vím! Laivine a módá?! Chachachá, zvláštní představa. Nicméně zítra jdu lovit do Palladia. A hodlám experimentovat, kombinovat, nebát se nového. Há!

Sárí

18. ledna 2011 v 19:46 |  Já sám jásám
Milí čtenáři...
Hehehe, no dobrá, já vím, dělám si legraci.
Milé nic a milý nikdo, milé blogové pusto prázdno, zamilovala jsem se.

V minulém článku jsem si vylévala srdce, jak můj život ztrácí jiskru. Já bláhová, je tak snadné znovu jednu rozkřesat! Stačilo zabrouzdat po internetu, náhodou narazit na stránky o čemsi jménem Sárí... a jiskra byla na světě.
Poprvé v životě jsem se zamilovala do kusu oblečení (látky, potahu, přehozu na postel).
Sárí... Indický tradiční oděv. Ještě opravdové sárí nevlastním, ale hodlám to během příštího týdne změnit. Zato jsem si koupila polosárí. Dlouhá sukně a velký šátek jménem dhupatta jsou neméně úchvatné a já se vždycky těším, až se do mého pola doma obleču. Už jsem ho i dvakrát vyvenčila, ale musím si zvyknout na fakt, že vypadám střeleně, když si to v zimě v srdci Evropy vykračuji v indických hadrech, které by ještě hodně lidí považovalo za letní. Nu což. :)
Vážené pusto prázdno, musím se vám pochlubit. To je ono:
sárííí

Probuďte mne...

10. ledna 2011 v 0:01 |  Já sám jásám
Jsem smutná. Jsem smutná, a nevím proč. Cítím, jakoby mi něco chybělo. Nevím, jestli je to zdraví, nadšení, láska, vášeň… ale něco mi chybí určitě. Chtěla bych to najít, ale nevím jak a tak radši nic nedělám a utápím se v nenaplnitelných snech. A když některý z nich je vyplnitelný, tak ne hned. A když ano, maminka to nedovolí. Cožpak si nemůžu udělat radost? Cožpak to, že bych vypadala jako blázen, zabývala se nedůležitými věcmi nebo měla na krku o jednoho chlupáčka navíc je takový problém?

Potřebuji změnu jako sůl. Musím jít na dialýzu, vyměnit si krev, vlasy, obličej, šaty, vyměnit si myšlenky a činy. A taky potřebuji odvahu, abych to opravdu udělala. Mám mnoho, jen ne odvahu a odhodlání. Zasekla jsem se v nicnedělání a snění a nechce se mi ven, ačkoli si nepřeju nic víc, než se dostat ven. Kéž by se našel někdo, kdo by vykřesal první jiskru. Pak bych přiložila a možná bych rozhořela oheň.
Nový oheň mého života. Už 17 let se můj život nikam neposunul. Chodím do školy, sedím doma, občas jdu někam a dělám nějaký koníček, ve kterém nijak nevynikám. Kolem sebe mám pořád stejný lidi, stejné přátele. Musím najít sílu to změnit.

Začnu změnou účesu a oblékáním. Musím se vykašlat na počasí a na názory ostatních. Nechci džíny a tričko, ne. Moje srdce patří dlouhým sukním, tak proč se jim vyhýbám?

Poezie. Poezie mě provokuje. Často jí nerozumím, i když po tom toužím. Ale občas se objeví záblesk porozumění a já najednou vím, cítím a čtu. Jenomže většinou přes kamarádky rameno. Jak moc bych chtěla jít do parku s potkanem na rameni, sednout si do zelené trávy, nohy schovat pod dlouhou sukni a číst básně. Ach, kéž by brzy přišlo jaro, a probudilo mne tak, jako budí přírodu. Budu čekat a třeba rozkvetu.

Kam dál